Work song aneb Zpíváme o práci

Definice samotného termínu není jednoduchá. Nejde o zjednodušené vnímání práce a její jednorozměrný odraz v hudbě: tedy že někdo zpívá o práci. Obdobou plochého vnímání termínu může být i Marxovo pojetí práce, kdy jen práce samotná tvoří nadhodnotu. Nadhodnotu work songu ale může tvořit širší vějíř přenesených významů.

Work song byl původně písní otroků, kteří, podobně jako ve spirituálech, hledali pojmenování vlastních problémů. Work song můžeme například slyšet v muzikálu Bídníci podle Hugovy předlohy, jenž vyjadřuje beznaděj nikoliv otroků, ale ve francouzských reáliích proslulých galejníků: Look down, look down, Sweet Jesus doesn't care. (Však něco podobného si musel zpívat i Dumasův Edmond Dantès, když čtrnáct let hloubil tajnou chodbu – a jak známo, s písní jde práce od ruky...).

Work song však předznamenal jiný a daleko významnější fenomén. Přes krvelačnou Marseillaisu (Třeste se, tyrani! A vy, zrádci, hanbo celé země!) se dostáváme k budovatelské písni. Tyto písně, stejně jako popěvky francouzské revoluce, jasně označovaly nepřítele a budoucí oběti: pak rudí námořníci, dělníci s průkopníky, rozdrtí vládu tyranů, jak se zpívá v Pochodu rudých námořníků. Od work songu ale dochází k určitému posunu – budovatelské písně si již na práci nestěžují. Budovatelské písně sice na work song navázaly, inspirovaly se jím, využívají podobných obratů a sociálně emotivních vizí, ale jejich účel je především motivační a propagandistický. Jestliže work song měl popsat realitu a působit jako roznětka živelného hněvu, budovatelské písně realitu v žádném případě nepopisují (stačí se jenom trochu porozhlédnout, kolik je kolem krás – dým z továren a houfy dětí nad pískem, jak se zpívá v písni Rozkvetlý den, jež začíná známější frází Bez chleba nelze žít).

Budovatelská píseň, kromě podněcování k nenávisti k imperialistům a kapitalistům, měla především usměrnit nashromážděný hněv mas směrem k práci. Zisková motivace nefungovala (protože zásadně neefektivní systém lze zefektivnit jedinou cestou – ideologickou manipulací), proto bylo nutné lidem vysvětlit, proč je dobré pracovat. Budovatelům nemělo jít jen o lepší budoucnost vlastní země, ale prací mohli (jako pracovní bonus) porazit celý imperialistický svět.

Levicoví intelektuálové se dříve věnovali především kumštu (kdežto dnes se zabývají výhradně politikou a sociologií). Intelektuálnost tehdejších levičáků se projevila v poznatku, že umění by mělo být přístupné a srozumitelné (umění si totiž zaslouží všichni, nikoliv jen úzká skupina kapitalistů a snobů). E. F. Burian proto ve své slavné písni Rudý traktorista „názorně“ veršoval: Práce začíná, horká mašina, brázdami se řítí, jako lavina.

Work song se v Čechách nikdy v čisté formě neprojevil. V době, kdy lze něco podobného slyšet ve Francii, drží katolická církev opratě pevně v rukou a zpívají se většinou náboženské písně, v hospodách naopak písně přisprostlé. Ani v době rozvoje dusivého velkokapitálu se čeští dělníci nepustili na tenký led (work song by mohl být doménou revolucionářů-sociálů a ti to v habsburské monarchii neměli příliš lehké) a raději se v české kotlině zpívaly národní písně o lásce k vlasti a dívkám.

O vrchol budovatelské písně se ale zasloužil mnohem později Jan Werich. I přes často proklamovanou „člověčinu“ pomohl propagovat nekonečně krásnou a sociálně rovnou myšlenku: když všichni všechněm všechno dáme, tak budem všichni všechno mít dohromady. Werich evidentně nedomyslel, co se může stát, když nás půjdou milióny, všichni proti větru...