Seminář CEP: Kůrovec vytěžil české lesy na devět let dopředu

Jako řečníci byli pozváni ministr životního prostředí Tomáš Chalupa, ředitel Národního parku Šumava Jan Stráský, ekolog a publicista Ivan Brezina a odborník na genetiku dřevin z České zemědělské univerzity v Praze Milan Lstibůrek. Seminář moderoval prezident Václav Klaus. Jak může název semináře napovídat, skladba hostů reprezentovala pouze jeden názorový proud, a to ten, který vyzývá k zásahu proti kůrovci, devastujícího široké oblasti Národního parku a chráněné krajinné oblasti Šumava. Jak Klaus v úvodu poznamenal, zastánci druhého názorového proudu, kteří proti kácení kůrovcem infikovaných stromů bojují přivazováním se ke kmenům, si mohou pořádat vlastní semináře, ale mezi hlavními řečníky tohoto semináře pro ně rozhodně není místo.

Před začátkem bloku příspěvků byl Václav Klaus obdarován řezem druhého nejstaršího stromu pocházejícího z našeho území. Tento šumavský strom s úctyhodnými 559 letokruhy přežil všechny novověké války, nacizmus a komunismus. Kůrovce však nepřežil.

Ministr životního prostředí Tomáš Chalupa ve svém příspěvku vyzdvihl fakt, že kůrovec není žádným novým problémem, ale naopak se s ním potýkáme nejméně od 13. století, kdy člověk začal lesy využívat ve svůj prospěch. Od té doby lesy prošly agrární, průmyslovou a dřevařskou kolonizací a dnes bojují s globální ekologickou zátěží, jako jsou imise či kyselé deště. Přesto je možné určit okamžiky, které celý problém okolo kůrovcové kalamity prohloubily a vyhrotily – zde Chalupa zmínil rozhodnutí exministra životního prostředí Martina Bursíka z roku 2007 ponechat 210 tisíc m3 kalamitního dřeva (tedy kůrovcem zahubených stromů) přirozenému rozkladu. Stovky až tisíce kůrovců se tak mohly pohodlně přemístit do okolí a napadnout další široké plochy smrčin. Na zahubení jednoho stromu přitom podle Chalupy stačí pouhé dvě stovky kůrovců. Hlavní problém tedy ministr spatřuje v nicnedělání – neexistuje zde žádná stabilní koncepce, která by přispěla k uklidnění a zejména (vy)řešení kůrovcového problému. Ostatně, nepřidává tomu ani průměrná „životnost“ ministra životního prostředí – ta podle Chalupy činí pouhých sto dvacet dní. Sám Chalupa je na svém postu již delší období, což mu umožňuje přípravu nového zákona o Národní parku (NP) a Chráněné krajinné oblasti Šumava (CHKO), který má být v blízké době představen.

Další v pořadí vystoupil ředitel NP a CHKO Šumava Jan Stráský. Také on zdůraznil, že Šumava je člověkem přetvořené prostředí, ve kterém lidé tradičně žijí, a je tedy nutně vytrženo ze samovolného vývoje. S ohledem na to je podle Stráského nezbytné proti kůrovci bojovat. Své tvrzení podpořil výpočtem, že během dvou hodin tohoto semináře kůrovec zahubil na šest set stromů. Ze své pozice si proto jako základní úkol vytýčil inovování strategie proti kůrovcové kalamitě (ne proti kůrovci jako takovému, neboť ten vždy byl a bude součástí našich lesů).

Třetí řečník, ekologický publicista Ivan Brezina, prý Šumavu a její zubožené oblasti navštěvuje pravidelně, a vždy mu při pohledu na kůrovcem způsobenou zkázu vytane na mysl spojení „hřbitov mrtvých stromů“. Jádro problému, přesněji důvod, proč problém s kůrovcem není prakticky od 90. let řešen, Brezina vidí v lobby dřevařských firem – těm jsou totiž ohromná množství kalamitního dřeva ku prospěchu a jejich cílem je tak prosazování „ideologie nekácení“. Brezina přitom jako vystudovaný ekolog přiznává, že lesy si s kůrovcem dokážou poradit samy. Tato varianta ovšem vyžaduje období až dvou set let, než se plochy smrčin samy obnoví. Čekání na toto samovolné vyřešení problému proto vidí jako nemyslitelné. Také on je tedy zastáncem kácení napadených stromů, neboť dle jeho statistiky jeden poražený strom zachrání deset dalších.

Jako poslední vystoupil Milan Lstibůrek, který coby odborník na lesnickou genetiku pojal celou problematiku teoretičtěji. Jedním z důvodů, proč se na Šumavě kůrovec tak snadno rozšiřuje, je nízká genetická diverzita tamějšího porostu. NP a CHKO Šumava se navíc vyznačují velkou fragmentací smrkových oblastí, což znovu působí na jejich oslabení. Jako nejvhodnější řešení kůrovcového problému Lstibůrek doporučuje vypořádání se s oběma zmíněnými problémy – zabránění další fragmentace smrčin a rozšíření genetické rozmanitosti napadených ploch, a to například doplněním o listnaté stromy.

Silný argument pro zastánce aktivního boje proti kůrovcové kalamitě přišel z otevřené diskuse, která následovala po bloku příspěvků: celou situaci je nutné řešit bezodkladně, neboť již nyní jsou naše lesy v důsledku kůrovcové zkázy „vytěženy“ na devět let dopředu.


Fotografie: Ivana Haslingerová