Dnes je středa 24. srpna 2016

Zapomnělo se na to, že demokracie nemůže prosperovat bez občanské společnosti, říká Jacques Rupnik

Náhled
22. 10. 2014 14:00 - Jakub Daněk

V rámci konference Forum 2000 nám poskytnul rozhovor politolog a historik Jacques Rupnik. Bavili jsme se především o porevolučním vývoji, a to zejména o institucionalizaci demokracie a rozvoji občanské společnosti. Pan Rupnik zároveň krátce okomentoval aktuální vývoj na české politické scéně.

Jacques Rupnik je francouzský politolog a historik. Sám o sobě tvrdí, že je pražský Francouz a pařížský Čech, do svých patnácti let totiž vyrůstal v Praze. Vystudoval historii a politologii na Sorbonně a Harvardu. V letech 1977-1982 byl redaktorem BBC v Londýně. Mezi lety 1990 a 1992 pracoval jako poradce Václava Havla. Mezi další jeho významná působiště patří Mezinárodní komise pro Balkán, Evropská komise, kde pracoval jako konzultant, Nezávislá mezinárodní komise pro Kosovo či Institut pro historickou spravedlnost a usmíření v Haagu. Nyní působí jako ředitel výzkumu v Centru pro mezinárodní studia (CERI) a jako profesor College of Europe v Bruggách. Dlouhodobě se zabývá především střední a východní Evropou.

 


Váš tatínek byl Slovinec, Vaše maminka Francouzska. Nicméně do svých patnácti let jste vyrůstal v Praze. Jaké jsou Vaše vzpomínky na tato léta?

Jen ty nejlepší. V dětství nejste poznamenán, nemusíte se starat o živobytí, o politiku. A vůbec ten Váš svět je poměrně jednoduchý. O politiku jsem se začal zajímat až v souvislosti s rokem 1968, což bylo spojeno s událostmi tohoto roku, jak pražským jarem a politickým pučem v Československu, tak událostmi v Paříži. Tento rok mě celkově zpolitizoval. Ale už dřív jsem se o politiku zajímal nebo ji vnímal, ale nebyl to ten hlavní zájem.

 

S čím byla spojena Vaše první cesta do Československa po roce 1989?

Já jsem přijel v prosinci 1989, kdy už to nejvřelejší období pominulo. Měl jsem zájem o to, co tady bude, a celou dobu jsem se o tu zemi dál zajímal a taky jsem toužil pro to něco dělat. Nevracel jsem se jen do země, ze které pocházím, ale také mě zajímalo to, co se tady děje. To bylo tehdy naprosto nepředvídatelné, překvapivé, takže jsem tehdy přijel. Vzpomínám především na prosincové dny. Zvlášť na den, kdy byl Václav Havel zvolen prezidentem.

 

V Česku jste znám především jako poradce Václava Havla. Mohl byste přiblížit, jaká byla jeho vize porevoluční obnovy politického, občanského a celkově veřejného prostředí?

Neměl žádnou pětiletku. Období těch pěti let bylo právě za námi a tady se otevíralo něco naprosto nového a nepředvídatelného. Nikdo neměl žádný návod, proto bylo zajímavé být mezi jeho poradci, protože poradce toho neví o moc víc než ostatní. Ano, byla to prostě permanentní improvizace, všichni věděli, co nechceme, ale nebyli ochotni prostě jasně definovat, kam jsme vlastně fakt chtěli. Jeho koncepce v prvním období byla taky velice silně ovlivněna dědictvím disentu. Základní myšlenkou disentu bylo, že demokracii můžete obnovit jedině přes angažovanost občanské společnosti. Že to nepřijde žádná dokonalá instituce nebo nějaká dokonalá ústava, kterou prostě někdo sepíše. Vlastně i občanské fórum bylo myšleno tak, že se občanská společnost angažuje ve veřejné sféře. Samozřejmě toto revoluční období netrvalo dlouho a jako vždy dříve nebo později tato angažovanost občanů pomine, přijdou první volby a zavedou se nové instituce. A tam vzniklo tehdy poprvé jisté napětí.

 

V devadesátých letech stála Česká republika a další postsovětské země před výzvou nově vybudovat demokracii. Tento úkol bychom mohli chápat ve dvou rovinách, a to jako tvorbu demokratických institucí a zároveň jako genezi občanské společnosti. Jak byste zhodnotil vývoj v České republice z hlediska těchto dvou rovin?

To první, ty instituce, to se řekněme poměrně rychle vytvořilo, poměrně rychle zaběhlo, i když samozřejmě v tom tehdejším kontextu převládla nejdůležitější otázka tehdy, vlastně rozpad státu. Takže vy se snažíte vytvořit novou demokracii a zjistíte, že ten demokratický proces vyvolává odstředivé tendence, až tedy vede k rozdělení státu. Naštěstí to bylo rozdělení nenásilné a proběhlo hladce, i když všichni účastníci, alespoň na české straně a i Václav Havel, to brali jako neúspěch. Když jste prezident státu, který zaniká, tak to nemůžete považovat za úspěch, i když Vy nejste tím hlavním aktérem, tím hlavním viníkem tohoto rozpadu. Dva hlavní aktéři byli Klaus a Mečiar. Máte odpovědnost za ten stát a vidíte, že ty hlavní politické síly, a to už nemluvíme o občanské společnosti, ale o stranické demokracii, na Slovensku vyhrál volby Mečiar a v České republice Klaus a ODS, jdou opačným směrem. Havel tomu nemohl zabránit. Ta hlavní otázka tehdy nebyla jen jak budovat demokratické instituce, ale jak vybudujete demokratické instituce, když se Vám hroutí stát. Takže to byla velká otázka. A zpětně můžeme říci, že jsme instituce jakž takž vybudovali a teď fungují. Instituce jakž takž fungují, v tom není ten hlavní problém. Hlavní problém je, že se zapomnělo na to druhé. Na dědictví disentu a myšlenku, že demokracie nemůže prosperovat bez občanské společnosti. A zapomnělo se na to proč? Protože ti, co byli hlavní nositelé této myšlenky, odpadli v ulicích. Havel byl sice ještě na hradě, ale to byl jen osamělý prezident a neměl vůbec žádné zázemí v politickém systému. Jeho přátelé se nedostali tehdy do parlamentu. Občanské hnutí, složené z pokračovatelů disentu nebo občanského fóra, kde byli Pithart nebo Dientsbier, dostalo 4,9. Nedostali se do parlamentu. To myslím bylo dost nešťastné, že se nedostali, protože celá skupina lidí, kteří měli určitou koncepci, byli sice zcela odlišní, jiní, ale měli společnou myšlenku zděděnou z disentu, že demokracie není jen to, co nám opakovali ti druzí, že chceme standardní demokracii, my chceme standardní instituce, standardní politické strany, standardní trh. Všechno mělo přívlastky standardní. A všechno to bylo tak standardní, že to bylo vyprázdněno.

 

Jak bychom měli řešit situaci, kterou pojmenoval Masaryk jako demokracie bez demokratů? Tedy situaci, kdy demokracie je institucionalizovaná, nicméně demokratickou kulturu chování, jako je tolerance pro názor jiných, hledání konstruktivních kompromisů skrze dialog či respekt pro menšiny, si společnost ještě neosvojila.

To je velice těžké, protože to nejsou věci, které nemůžete udělat shora. To nemůžete jednoduše rozhodnout, že tady uděláme občanskou společnost, například nějakým usnesením. Musí vzniknout potřeba zdola a musí tu být vhodné podmínky. To se mi zatím nezdá, naopak vidím rostoucí propast mezi společností a politickou sférou. Jak jsme mohli slyšet říkat Karla Schwarzenberga v ranním panelu, je to normální věc v demokracii, že se lidi o to nezajímají. Je to nuda a proč by se o to lidi zajímali? Takže to je takový liberální pohled, že to je normální, že se o to někdo nezajímá. Naopak já mám daleko větší obavu, že do tohoto prostoru vstupují tím pádem jiní aktéři, ne občanská společnost, ale političtí podnikatelé. Ale to je něco jiného, to se jen tváří jako občanská společnost, jakože to přináší něco nového. Ve skutečnosti to nepřichází zdola, ale odjinud.

 

Podle Global Competitiveness Report je jednou z největších slabin České republiky korupce a nedůvěra v politiky, efektivitu státní správy a vymahatelnost práva. Kde vidíte cestu ze začarovaného kruhu nedůvěry a občanské pasivity?

Cesta opět spočívá v občanské společnosti a jejich funkcích. To víte, pokus o něco nového tady je. Jednou to byli véčkaři, teď je to ANO. Takže ten pokus vyplnit ten vyprázdněný prostor tady je. Nicméně jsou to pokusy, za kterými stojí podnikatel, který prodává politický vliv. Vít Bárta, to byla jen taková předehra. Teď je to něco vážnějšího, protože máte někoho, kdo je zámožný podnikatel, ministr financí a vlastní hlavní denní tisk v zemi. Vzniká tady nová podoba české demokracie, která je dost vzdálená té původní. Samozřejmě se to mohlo stát jenom proto, že vyprázdněné politické strany selhaly a ten prostor se otevřel. Ale jestli čekat obnovu demokracie tímto směrem, to je velice na pováženou.   

 

Domníváte se, že globalizace, a s ní svázané nároky mimo jiné na rozvinutost integrační funkce občanské společnosti, je dobrou školou demokracie nebo spíše její bezprostřední hrozbou?

Opět závisí na rozvinutosti občanské společnosti a na tom, jak se k danému problému postaví. Možné je obojí. Odpověď nechávám na občanech.

 


 

Fotoalbum

Související zprávy

21. 10. 2014 07:00
16. 10. 2014 09:00
15. 10. 2014 19:00
24. 09. 2014 12:00
02. 09. 2014 08:00
30. 09. 2013 17:00
23. 09. 2013 17:00
16. 09. 2013 14:00
16. 09. 2013 09:50
04. 09. 2013 19:00
21. 11. 2012 07:00
07. 11. 2012 12:00
02. 11. 2012 12:00
30. 10. 2012 07:00
18. 10. 2011 16:27
13. 10. 2011 00:08
10. 10. 2011 08:32

Diskuse k článku

Pro přístup do diskuze se přihlašte, a pokud ještě nemáte svůj účet, zaregistrujte se.