Dnes je středa 28. září 2016

Rozhovor s Magdou Vašáryovou: Lidé nejsou hloupí, pouze krátkozrací

Náhled
07. 11. 2012 12:00 - Alena Kneblová

Magdu Vašáryovou není třeba dlouze představovat. Se slovenskou herečkou, diplomatkou a političkou jsem se setkala na Foru 2000, kde jsme probraly jak aktuální kulturní a politické dění, tak její osobní život a nadcházející cíle.

Na Foru 2000 nejste poprvé. Letos je to ale 1. ročník bez účasti zakladatele Fora 2000, Václava Havla. Jak na něj vzpomínáte a zdá se Vám letošní atmosféra jiná oproti předchozím ročníkům?

Soukromně jsem znala Václava Havla od svých 16 nebo 17 let, nikdy jsem se tedy na něj nedívala jako na nějakou ikonu. Byl to člověk, kterého jsem znala ať už osobně, tak přes jeho hry, které překládal můj manžel. Tudíž jsem s ním byla ve spojení trochu jiném než ostatní. Když mě poprvé pozval na Forum, tak jsem samozřejmě pozvání přijala. Dnešní Forum není pro mě tak výjimečné. To bylo to předešlé, protože jsme všichni věděli, že jeho cíle, které ho držely při životě, se vytrácejí, a věděli jsme, že ho možná vidíme naposledy. Poté jsem byla na jeho 75. narozeninách, a to už jsem věděla, že se s ním loučím navždycky. To byl pro mě ten moment. V letošním roce je tomu naopak. Tím jak pořád o něm mluvíme, jak ho citujeme, tak je přítomen více, abych řekla, v takové normální atmosféře, než tomu bylo před rokem.

 

 

V posledních týdnech vyvolala zpráva o tom, že Evropská Unie získala Nobelovu cenu za mír, vlnu spekulací. Jaký je Váš názor na toto téma?

Je mi velice líto, že se primární cíl, pro který vznikla Evropská Unie (respektive EHS, abych teda byla přesná), a to nedopustit zničující války mezi Evropany, z myslí některých lidí, většinou mladých, úplně vytratil. Beru si to, jelikož jsem starší, jako i svou chybu. Že jsme se tolik věnovali hospodářským a finančním záležitostem EU, že jsme zapomněli dostatečně přizvukovat, že mír, teda nepřítomnost války a ozbrojených konfliktů na evropské půdě, není samozřejmostí. Je to opravdu veliké úsilí spousty lidí – dneska už několika generací Evropanů – kteří si řekli, že i když jiný způsob řešení je intelektuálně obtížnější a finančně náročnější, dáváme mu přednost před jednoduchým naběhnutím armád, což byl po staletí v Evropě normální způsob řešení problémů vnitřně-politických i zahraničně-politických. Beru to jako opravdu chybu mé generace. Jestliže si mladí muži – protože to většinou tvrdí muži – myslí, že zde už nemůže být válka, tak to se velice mýlí. Nakonec válka tady na evropském území byla, a ještě to není ani 15–16 let. My Slováci jsme přece jen blíže Balkánu, jsme velice napojeni na řešení problémů na Balkáně. Možná nejsme takoví hlasatelé toho, že tady už nikdy válka nebude. Já si vždycky vzpomenu na rok 1948, kdy si všichni v Československu mysleli, že to přece nemůže být, aby tady byla Železná opona nebo něco takového. Je to nebezpečný způsob myšlení a já doufám, že ti lidé, kteří to teď šíří nejsou hloupí, jenom krátkozrací.

 

V květnu letošního roku zavítal na půdu VŠE Váš manžel Milan Lasica se svým snímkem Talár a ptačí zob. Netají se názorem, že ve filmu je herec až na posledním místě, sdílíte s ním tyto pocity i v roli diplomata?

Jistě, herec je určitě na posledním místě, i když je nejviditelnější, poté nese jakousi obrazovou odpovědnost za film. Diplomat je úředník. Dávat diplomatovi nějakou jinou roli nežli úřednickou znamená, že musí překročit svou úřednickou funkci. Což se povedlo několika diplomatům, například Kennan a jeho zásady politiky vůči Sovětskému svazu, ale diplomaté nejsou nic jiného než úředníci, kteří vykonávají příkazy. Diplomat nenese žádnou osobní zodpovědnost za vykonání rozkazu, který dostane od politiků.

 

Je to již 5 let, co jste založila nadaci VIA CULTURA, od letošního roku budujete nové centrum v historické budově Bratislavy. Plánujete tedy v nadcházejícím roce nějaké zajímavé projekty?

Když byl Mečiar na Slovensku, mně bylo jasné, že nejméně 2 – 3 roky bude trvat, než málem 80 % lidí se odmiluje. Až uvidí, že ten člověk není budoucností Slovenska. Na což jsme museli počkat. U těch starších dam to trvalo déle, nicméně ti mladí lidé pak pochopili, že to není jejich budoucnost. Teď musíme trošku počkat, až se zase ti mladí odmilují od pana Fica a jeho politiky. A to jsou období, kde si musíte říct, tak co teď? Máte několik možností. Zaprvé, jak já říkám, oňuchávat sama sebe. To znamená, jak se mám a jestli půjdu spát, jestli si dám nohy nahoru a tak, což velká část lidí udělá. Začnou vařit, sbírat recepty, skákat ze skály nebo něco takového. Pak jsou lidi, kteří si řeknou aha, tohle bude asi déle trvat. Jdu s nimi, protože nechci ztratit ten čas, tak si udělám takou kariéru, je mi jedno pod kým budu vystupovat. A třetí typ lidí je, ke kterému se snažím patřit, že si vybudují prostor na takové menší úrovni, kde vypracují něco, co pak může mít nějaký smysl pro celek. Ne jenom pro mě. Takže za času mečiarismu, když jsem se teda vůbec mohla hnout, tak jsem poprvé pracovala tady v Čechách pro paralympioniky. Spolu s mým přítelem Jurajem Grochem jsme vytáhli paralympioniky ze 4% povědomí, že nějací paralympionici existují, do 89 %. To je vůbec nejlepší a nejtěžší projekt, který jsem v životě dělala. Plus jsem založila Slovenskou společnost pro zahraniční politiku, dva časopisy. Vytvořila jsem prostor, kde jsme diskutovali nejenom o tom jak dále se slovenskou zahraniční politikou, ale vytvářeli jsme nový jazyk, vyčistili jsme slova, tzv. korupce slov (slova, která nemají svůj pravý smysl). Také jsme vytvořili mezi různými typy lidí určitý konsensus, kam má Slovensko patřit, což bylo opravdu moc důležité. Teď jsem založila VIA CULTURU, za časů Fica, rok potom co nastoupil a pořád jsem hledala ten prostor. Teď už ho konečně máme, takže se snažím vytvořit prostor pro diskuze a pro setkávání. Například speciálně pro starší lidi s mladšími. Protože i pro politiku je dneska zničující, že neexistuje dialog mezi mladými a staršími lidmi. I když starší lidé, kteří žijí uprostřed velkých měst, patří mezi nejvzdělanější lidi vůbec – to jdou lékaři právníci a nevím co všechno. Studenti žijí ve svých klubech, ve svých komunitách a vůbec nedochází k propojení. Jistým způsobem k tomu dochází v rodinách, ale to propojení je jenom takové civilizační, ale ne moc hodnotové. Chci vytvořit komunitně-kulturní prostor, kde nebude jenom docházet k výstavám. Budou tam také diskuze, workshopy, aby to bylo intelektuálně těžší. A právě teď v těchto dnech jsme přitulili pod sebe několik NGO organizací, tedy mimovládních organizací, které se věnují handicapovaným nebo znevýhodněným lidem. Snažíme se vytvořit propojený prostor, kde nikdo není vyloučen. Zároveň se snažím, ale zatím mi to moc nejde, vytvořit institut pro kulturní politiku. Děláme kulturní politiku bez toho, abychom měli jakékoliv analýzy, jakékoliv statistiky, nebo něco vyhodnoceno.

 

Stala jste se velvyslankyní jako 1. Slovenka v historii, určitě jste to v mužském světě neměla snadné.

To se mýlíte, diplomatky, velvyslankyně to nemají špatné v mužském světě, co se týče kontaktů. Jste respektována, máte svou pozici. Ano, pokud nekouříte, tak jste vyloučena z takové té kouřící mužské komunity, nicméně teď už spousta mužů nekouří, nepije. Ženy kouří méně, nicméně já jsem se velice pozdě setkala s  diskriminací žen, která samozřejmě existuje. Například mladá herečka. Herečky jsou nejpotřebnější lidé v umění do 40 let nebo 35 let, bez nich nemáte žádnou hru, žádný pořádný film.  Mladé hezké holky prostě tahají ty projekty na svých bedrech. Nesmí onemocnět, nesmí být ošklivé, ztloustnout a tak podobně. V umění na nich spousta věcí závisí. Když pak ale přijdete do diplomacie, kde jsem jako velvyslankyně Václava Havla měla výjimečnou pozici, necítila jsem žádnou diskriminaci nebo odpor, ale posléze, když jsem přišla do politiky, tak jsem se s tímto setkala. Za prvé si musíte uvědomit, že žádná z vysoce postavených žen Vám nepomůže. Žádná solidarita zde neexistuje, všimněte si, že každá velice úspěšná žena, Vám řekne: „Já necítím žádnou diskriminaci, já se vyhrabala svými vlastními silami, ať se každý vyhrabe sám.“ Za druhé média mohou popravit ženu veřejně činnou mnohem lehčeji než jakéhokoliv muže. Stačí, že máte neupravené vlasy, nedopnutý knoflíček na halence nebo flek na oblečení. Muži mohou cokoliv, mohou mít špinavé boty, trčet jim chlupy z košile, nestříhat se, neholit se, mohou mít špatné zuby. V tomto směru je vše tolerováno.  Ale žena nikdy. Žena zařve na jakýkoliv defekt a pak ji média popraví. Média každodenně dělají veřejné popravy. Třetí věcí je, že ženy nevolí ženy. O to, to mají ženy těžší.  

 

V minulosti jste napsala řadu úspěšných knih, připravujete do budoucna další?

Ano, už měla být hotová, ale musím se přiznat, že jsem měla teď mnoho jiných věcí, a hlavně tedy s VIA CULTURou. Myslela jsem, že knížku dopíšu na vánoční trh Vademecum kulturního člověka na Slovensku. Bohužel, mám jí pouze tři čtvrtiny. Dokonce mám několik projektů, které jsou rozepsané, ale nějak jsem se k tomu nedostala. Zato jsem pomohla své dceři, Haně Lasicové, která teď vydává třetí knížku. A to, i když má jedenácti měsíční dítě. Mohla to dopsat právě proto, že přišla maminka místo toho, aby sama psala. Její knížka má být prý přeložena do češtiny, což já nechápu, protože my normálně čteme české knížky, ale vy prý už neste schopni číst slovenské knížky.  Kniha se jmenuje Diagnóza rodina. Takže nenapsala jsem teď knížku, nevyšla mi, ale vyšla mé dceři a mám na tom svou zásluhu.

 

Fotoalbum

Autor: Filip Vostrý

Související zprávy

22. 10. 2014 14:00
21. 10. 2014 07:00
16. 10. 2014 09:00
15. 10. 2014 19:00
24. 09. 2014 12:00
02. 09. 2014 08:00
30. 09. 2013 17:00
23. 09. 2013 17:00
16. 09. 2013 14:00
16. 09. 2013 09:50
04. 09. 2013 19:00
21. 11. 2012 07:00
02. 11. 2012 12:00
30. 10. 2012 07:00
18. 10. 2011 16:27
13. 10. 2011 00:08
10. 10. 2011 08:32

Diskuse k článku

Pro přístup do diskuze se přihlašte, a pokud ještě nemáte svůj účet, zaregistrujte se.