Dnes je sobota 28. května 2016

Regis Iglesias: Náš vztah s Havlem začal v 80. letech

Náhled
08. 11. 2012 12:00 - Vít Dostalík

U nás nepříliš známý kubánský disident patřil na Foru 2000 k nejžádanějším hostům. Mezi mnoha rozhovory, pro mezinárodní i české deníky a televize, si našel čas i pro Economix. Přes své životní zkušenosti a celosvětový věhlas si stále zachovává naprosto bezprostřední a přátelský přístup. Žádný učitel dějepisu by se nemusel stydět za jeho precizní znalost nejen latinskoamerické, ale i celosvětové a zejména středoevropské historie dvacátého století. Setkání s tímto přemýšlivým a sympatickým mužem ve vás zanechá silný dojem a nedává zapomenout na to, že evropské včera stále v některých zemích znamená zítra.

Regis Iglesias Ramirez je od roku 1989 členem Křesťanského hnutí za osvobození. Již od roku 1996 působí jako jeho mluvčí a člen výkonné rady. Na přelomu tisíciletí organizoval projekt Varela, který požadoval uspořádání referenda o požadavcích disidentů. Tato akce se setkala na Kubě se silnou odezvou obyvatel, a proto byla režimem potlačena. V březnu roku 2003 byl Regis zatčen společně s dalšími sedmdesáti čtyřmi aktivisty v rámci tzv. Kubánského jara. Osmnáctiletý trest vězení si nemusel odtrpět celý. Po iniciativě Amnesty International, která jej umístila na seznam vězňů svědomí, byl v roce 2010 vyhoštěn do Španělska. Dnes žije v Madridu jako politický uprchlík a organizuje opoziční aktivity z exilu. Jeho knihy vyšly ve Španělsku a mnoha dalších zemích. Ve světě se proslavil jako novinář a zakladatel nezávislých novin na Kubě. Byl jedním z nejbližších spolupracovníků a přátel letos záhadně zesnulého Oswalda Payá, jednoho z nejznámějších latinskoamerických disidentů dnešní doby.

 

Účastníš se poprvé Fora 2000. Letos se koná první Forum 2000 bez zakladatele Václava Havla. Strávil jsi několik let ve vězení, jsi disident známý v zahraničí a mluvčí Křesťanského hnutí za osvobození. Máš s Václavem Havlem v mnohém společný osud. Co pro tebe Václav Havel znamenal a pomohl ti v minulosti?

Abych řekl pravdu, ve skutečnosti náš vztah s Havlem, ve smyslu politickém a aktivistickém, začal v osmdesátých letech. Byli jsme velmi mladí a měli jednu zálibu. Tou zálibou bylo poslouchat rock. Rock, stejně jako mnoho dalších věcí, byl na celé Kubě potlačován. Bylo zakázáno i poslouchat rock. Byla to zapovězená muzika. Později v tomto desetiletí jsme začali poznávat práce přesvědčené změnit svou dobu. Poznali jsme práci Havla a příběh Havla, příběh Walesy, příběh Jana Pavla II. Také jsme se začali identifikovat v roli následovníků lidí jako Havel. Přišel konec desetiletí a my se spojili s Křesťanským hnutím za osvobození. Začalo nové pouto k Havlovi. Oswaldo Payá byl člověkem, který velmi obdivoval Havla. Byl Havlovým přítelem a byl velmi ovlivněn Havlem a jeho příběhem. Chci připomenout, že naše příběhy se kříží od roku 1968. Oslwaldo Payá byl velmi mladým studentem. Pořádal setkání se svými kamarády, kde diskutovali podporujíce československý lid proti invazi vojsk sovětského paktu. Toto mu vydrželo tři roky, než byl potrestán, a musel jít pracovat na nucené práce. Naše historie má mnoho společného. Havel byl tím, kdo poprvé navrhnul Oslwalda na Nobelovu cenu míru. Já si vzpomínám, že nás přijeli navštívit čeští přátelé a my se ptali, jestli někdo souhlasí s tím, aby tuto cenu získal Havel. Byl velkorysý a štědrý k Oswaldovi, skutečně nás vedl a velmi pozitivně ovlivnil. Toto je první Fórum bez něj, mohlo to být první Fórum s Oswaldem. Havel jej opakovaně zval, ale režim mu nikdy nedovolil vycestovat. Fyzicky nám nechybí pouze Havel, ale také Oswaldo, který byl letos zavražděn a nikdy nemohl přijet na žádné fórum, kam byl vždy pozván.

 

Václav Havel vyhrál svůj boj v roce 1989 a po Sametové revoluci se stal z disidenta presidentem. Očekáváš, že se ti jednou stane to stejné?

Ne, ne, ne, ne, myslím, že bych se nikdy nechtěl stát presidentem. Nyní nepřemýšlíme, co může být a kdo se čím může stát po změně rolí na Kubě. Myslíme pouze na přítomnost. Myslíme pouze na náš boj, a jakou cestou se vydat. Jsme v půlce běhu jedné kampaně, běžíme a utíkáme v boji za normální práva, která lidé na Kubě dosud nemají. Proto nemyslíme na veřejné posty.

 

V posledních letech se mluví o určitých změnách, které probíhají na Kubě. Nás, mladé Evropany, nejvíce zajímají věci týkající se mobilních telefonů a internetu.

Dobře, podívej. Na Kubě nejsou žádné změny v poslední době. Režim se snaží lhát o změnách. Změny probíhají v rozměrech nikoli práv, ale ústupků, které mají za cíl, aby režim vypadal trochu lépe. Četl jsem, že na Kubě již povolili používání mobilních telefonů a Kubánci mají přístup k internetu. Kubánci nemají přístup k internetu. Je velmi komplikované pro odpůrce, pro disidenty, kontaktovat se s vnějším světem. Stejně jako to není běžné u občanů. Můžeš jít na nějakou ambasádu a tam se kontaktovat se světem, můžeš jít do hotelu, což je velmi drahé pro běžného občana. Co se děje na Kubě není srovnatelné s tím co se stalo v zemích Severní Afriky nebo na Blízkém východě. Stupeň svobody v těchto zemích by byl na Kubě luxusem. Na Kubě stát kontroluje vše. Rozhoduje, kdo může mít internet, a kdo nemůže mít internet, kdo může mít telefon a kdo ne, kdo může mít pas, aby opustil zemi, kdo může mít automobil, kdo může prodat svůj dům. Proto to, co jsme viděli ve světě, čemu se říká arabské jaro, s možností, že mladí občané přes internet můžou komunikovat a informovat se, je na Kubě nemožné. Na Kubě je to jako přemýšlet ve virtuální realitě. I kdyby měli všichni mobilní telefony, neznamená to, že by udělali klidnou revoluci pomocí mobilních telefonů.

 

K tomuto tématu, byl jsi novinářem, jak se pracovalo tehdy a dnes novinářům bez internetu a telefonů?

Trochu k historii. Křesťanské hnutí za osvobození před změnou směru na politické hnutí byla parta přátel. Byla to skupina přátel, skupina katolíků se zájmem o dění kolem sebe. Tato skupina vydávala jeden malý časopis zvaný Lid boží, s nezávislou publikací v letech 86 a 87. Toto bylo ukončeno a vzniklo Křesťanské hnutí za nezávislost. Začalo se koncentrovat na politickou práci. Nezávislý tisk na Kubě se vynořil v polovině devadesátých let z aktivistů, kteří předtím hlásali lidská práva. Někteří intelektuálové, jako novináři, odpůrci a disidenti začali psát články, nahrávat na kazety, volat telefonem, spustili rozhlasové stanice ze Spojených států a začali řezat ruční pilkou. Já v roce 1996 založil první agenturu nezávislého tisku. Poté jsme založili agenturu La Nueva Prensa Cubana se společností novinářů s remarqueovým stylem. Z politických důvodů nechtěl nikdo být oficiálním členem těchto nezávislých novin. Jako mluvčí hnutí jsem se angažoval více v sociálních záležitostech, než v politických. Stále jsme spolupracovali s těmato dvěma agenturami. Díky našemu spojení přes telefon a rádiovému vysílání se o nás začala zajímat zahraniční média jako BBC.

 

Jako mladí, narození v 90. letech, známe tyto události pouze z vyprávění rodičů a prarodičů. Jaké bylo v 90. letech, v době změn v Evropě, žít na Kubě, kde takové změny neprobíhaly?

Je potřeba oddělit realitu na Kubě a realitu v Evropě. Evropa byla vojensky okupována. Také je potřeba si uvědomit, že komunisté v těchto evropských zemích byli ovlivňováni a řízeni ze sovětské metropole. Proto mnoho obyvatel evropských zemí bylo stísněno invazí a okupanty a toto je sjednotilo. Po změnách v Sovětském svazu, jako glasnosť a perestrojka, a pod vedením Gorbačova se v mnohém změnila mezinárodní sovětská politika. Tady vznikla možnost, aby si evropský lid řekl o svá práva. Díky pragmatičnosti Gorbačova a dalších v Evropě nemuselo dojít ke krveprolití. To se ale dělo na jiném místě. Kuba je rozdílná. Na Kubě vládní špičky pokračovaly v držení moci. Pokud by se objevily opakující se pokusy o národní revoluci, rozbili by je v občanské válce. Kdysi to byli velmi mladí lidé, kteří vyvolali jisté okouzlení v kubánské společnosti. Okouzlení, které je poté stálo padesát let diktatury. V prvním momentu však Kubánci chtěli změny, chtěli demonstrovat, chtěli uniknout z autokratických systémů, jako byla diktatura José Baptisty. Tu možnost, to očekávání dávala revoluce. Všichni si představovali lepší společnost. Dnes máme zavedenou tyranii, kterou bude velmi obtížné odstranit. Ovšem nelze se tomu bránit, nelze zapomenout, že když nějaká společnost žije v uzavřené formě, jako žila kubánská společnost od padesát let, kdy jediným zdrojem informací je režim, kdy vše záleží na tom, jak vypadáš, odkud pocházíš, jak žiješ, v případě kdy vše záleží na všemohoucím státu, kde není jediný náznak zpráv ze zahraničí. Kubánci byli v průběhu padesáti let bombardováni propagandou, která říká: „Dobře, možná můžeme být špatní, ale zbytek světa je mnohem horší než my.“ Občané si zvyknou na tuto náladu, na to co se může stát po protestech. Avšak mlčení se začínalo prolamovat v onom desetiletí, v osmdesátých letech. Kubánci již byli naštvaní kvůli opatřením, která zavedl režim, aby ochránil svou vlastní existenci. Bylo jasné, že Kubánci chtějí svobodu. Stalo se, že povolili soukromé vlastnictví, aby udrželi moc a kontrolu společnosti o chvíli déle. Kubánci se začali probouzet, když více než 25 000 Kubánců dalo své jméno, svůj podpis, své rodné číslo, svou adresu a požadovali navrácení práv lidu. Jsme lidé jako jakékoliv další bytosti na tomto světě. Narodili jsme se stejným předpokladem býti svobodní. A proto věřím, přes veškerou represi a uzavřenost, která pokračuje v kubánské společnosti. Lidé se unaví svou vlastní únavou, jak řekl prezident Havel. Poté začnou vyžadovat osvobození své vlastní mysli, své vlastní osobnosti.

 

Máš nějaký vzkaz pro studenty, například jak mohou pomoci ve tvém boji?

Na prvním místě bych chtěl studentům říci, aby si uvědomili, že jejich hlavním dědictvím je demokracie. Aby nikdy nezapomněli na odkaz velkých lidí jako Václav Havel, kteří tolik bojovali a tolik se zasloužili za svobodu svého lidu. Že za solidaritu, na kterou jsou zvyklí, a svět ve kterém dnes žijí, se zasloužili lidé jako Havel. Aby tlumočili tuto solidaritu všem, kteří dnes svobodu nemají. Všem, kteří jsou uvrženi, až na poslední místo kvůli vysokým kruhům, kvůli vysokým ekonomickým zájmům světa. Aby byli solidární s těmi, jež strádají. Aby byli solidární s těmi, kteří to potřebují, jako kubánský lid. Aby podpořili požadavky kubánského lidu. Dnes je na Kubě velká poptávka po referendu, které by vysvobodilo kubánský lid ze svrchovanosti státní moci. Lidé by mohli sami rozhodovat o své budoucnosti ve svobodném světě. 

 

Fotoalbum

Autor: Filip Vostrý

Fotoalbum

Autor: Lucie Cepáková

Související zprávy

31. 10. 2014 15:00
03. 04. 2014 18:00
27. 09. 2013 18:00
Latinská Amerika: BAFOCHI ve Vencovského aule
18. 09. 2013 12:00
25. 04. 2013 18:00
08. 04. 2013 06:30
21. 11. 2012 07:00
02. 11. 2012 12:00
30. 10. 2012 07:00
14. 05. 2012 07:14
03. 05. 2012 00:01
25. 04. 2012 07:51
16. 04. 2012 01:46
07. 11. 2011 13:04
23. 11. 2010 09:00
09. 03. 2010 09:00

Diskuse k článku

Pro přístup do diskuze se přihlašte, a pokud ještě nemáte svůj účet, zaregistrujte se.