Promítání Kimčongílie na VŠE: Severokorejci jsou v Jižní Koreji podobným problémem jako Romové v ČR

Dokumentární film Kimčongílie (2009) je složen z výpovědí severokorejských uprchlíků, kteří ze své vlasti – Korejské lidově demokratické republiky (KLDR) – utekli v letech 1992–2006. Jejich svědectví nechává diváka poznat teror, který musí každý Severokorejec, který je v nelibosti tamějšího režimu, okusit. Nadto, obyvatelstvo jako celek, čelí nedostatku základních potravin a léků a žije ve společenském vakuu vylučujícím pro našince běžné civilizační standardy jako je svoboda pohybu či projevu.

V rámci diskuse po promítnutí filmu směřovala první otázka z publika k tomu, co se vlastně v Severní Koreji od natočení dokumentu změnilo. Oba pozvaní řečníci se shodli, že během posledních let došlo k posunu v mezinárodním obchodu KLDR, a to směrem k Čínské lidové republice (ČLR) a k Rusku. Severní Korea totiž nutně potřebuje materiální a rozvojovou pomoc a tu jí oba sousedé poskytují výměnou za její surovinové zdroje. Jde zejména o minerály a kovy. Důvody pro obchod s KLDR jsou také pragmatické: Rusko by rádo v co nejvyšší míře využívalo nikdy nezamrzající severokorejský přístav Rason a ČLR zase v Severokorejcích vidí zdroj nejlevnější pracovní síly na světě (čínská pracovní síla je totiž rod od roku dražší, což významně oslabuje komparativní výhodu ČLR). Mezinárodní obchod s těmito zeměmi je dokonce intenzivnější než s Jižní Koreou.

Oba hosté ozřejmili obecnou domněnku o tom, že jakmile se Severokorejcovi podaří z KLDR uprchnout, jeho problémy skončí. Dostane-li se totiž uprchlík do ČLR, je buď vrácen zpět do Severní Koreje, nebo je s ním zacházeno nelidským způsobem. Ve filmu bylo zmíněno například sexuální otroctví žen. Dostane-li se utečenec do Jižní Koreje, je nejprve vyslýchán místní tajnou službou (hrozí zde totiž reálné riziko, že uprchlík je ve skutečnosti severokorejský agent) a následně je postoupen do tábora pro přeškolení, kde je učen nejen životu v kapitalismu, ale i například jazyku – jazykové odlišnosti obou Korejí jsou totiž značné. Ale ani poté nemají uprchlíci poklidný život, neboť se jim zpravidla nedaří začlenit se do jihokorejské společnosti. Většina takových Severokorejců se potýká s předsudky ze strany Jihokorejců a nezaměstnaností. V KLDR je pracovní výkonnost velmi slabá, neboť v tamějších podnicích jsou neustálé výpadky elektřiny či rozkradená výrobní zařízení. Pro Severokorejce je pak práce v Jižní Koreji příliš tvrdá. Michal Vodrážka místní situaci dokonce bez nadsázky přirovnal k problematice Romů v ČR.

Diskuse se také dotkla té nejpalčivější otázky, a to co bude se Severní Koreou dál. Vzhledem k pokročilému věku a zdravotnímu stavu severokorejského vůdce Kim Čong ila se nabízí otázka, zda v případě jeho úmrtí komunistický režim padne či nikoliv. Jaromír Chlada i Michal Vodrážka se shodují: nestane se nic, neboť země je v rukou nejen Kim Čong-ila, ale i vojenské elity. A té by šlo, při uvolnění poměrů či v případě občanských nepokojů, o holý život. Na druhou stranu Michal Vodrážka dodal, že v roce 1988 také nikdo neočekával brzký pád Sovětského svazu, podobně nikdo na začátku roku 2011 nepochyboval o neotřesitelnosti režimu Muammara Kaddáfího. Budoucnost je proto i v případě KLDR nejistá.