Oblíbený sport vozíčkářů: boccia

Boccia je určena především handicapovaným sportovcům z řad jedinců s mozkovou obrnou, traumatickým poškozením mozku či po mozkové mrtvici, popřípadě i pro jiná postižení s těžkými pohybovými dysfunkcemi končetin. Je také jedinou disciplínou pro sportovce s těžkým tělesným omezením, kde mohou změřit své síly na nejvyšší možné úrovni – na letních paralympijských hrách. Součástí paralympijských her je boccia od roku 1984 a je jedním z mála paralympijských sportů, které nemají svůj protějšek v programu olympijských her.

O co tedy vlastně jde? Smyslem hry je umístit co nejvíce svých míčků blíže k cílovému míčku, takzvanému Jackovi, než jsou míčky soupeře. Hra tak vyžaduje nejen sílu a přesnost, ale také soustředění a taktické myšlení. Pro hru je potřeba 13 kožených míčů o hmotnosti 275 gramů a obvodu 27 cm (šest červených míčků pro jednoho hráče, šest modrých míčků pro soupeře a bílý míč Jack). Soutěžit mohou jednotlivci, páry i tříčlenné týmy. Hraje se jak v tělocvičnách, tak na otevřených kurtech, zkrátka na místech s rovným a tvrdým povrchem s rozměry 12,5 x 6 metrů.

Boccia patří mezi sporty vhodné pro těžce postižené vozíčkáře. Ti soutěží ve čtyřech kategoriích podle závažnosti svého handicapu. Mohou se jí dokonce věnovat hráči, kteří nedokážou míček uchopit a odhodit. Ti mají k dispozici zdravého asistenta a pomůcku – rampičku, po které spouštějí míčky do hřiště. Asistentovi dávají pokyny, jak rampu nastavit a namířit.

Dnešní podoba tohoto celosvětově rozšířeného sportu vychází z klasické hry boccia, která má kořeny v římských zábavách v Itálii a také ve starém Řecku. Právě zde se začala boccia uplatňovat i jako terapie. Sám lékař Hippokrates věřil v příznivé rehabilitační účinky na organismus, s kokosovými ořechy bocciu hrál třeba i císař Augustus.