Dnes je pátek 29. srpna 2014

Na VŠE se bubnovalo a chodilo po střepech – s Klubem mladých manažerů a Inner Winner institutem

Náhled
13. 04. 2012 07:09 - Filip Vostrý

Další setkání Klubu mladých manažerů (KMM) se uskutečnilo trochu netradičně ve středu 11. 4. v místnosti RB212. Na setkání dorazilo více než 50 lidí, což je pro KMM, který sází spíše na komorní prostředí a osobní vztahy, velká změna. Hostem byl Jiří „Čmolík“ Vokáč a téma, přestože bylo velice jednoduché: „Chození po střepech a korporátní bubnování“ nakonec obsahovalo velice zajímavé povídání.

Oproti obvyklým čtvrtkům v RB 336 se čtvrtá akce KMM v tomto semestru uskutečnila netradičně již ve středu v mnohem větší místnosti RB212. Tato místnost dokáže pojmout až 100 studentů a přestože jich nakonec 100 nepřišlo, ukázal se tento tah jako velmi prozíravý. Nejednalo se totiž o klasickou přednášku, jakých jsou na VŠE desítky, ale o interaktivní workshop vedený Jiřím Vokáčem z Inner Winner institutu. Ten studenty nabudil k činům, ke kterým bylo potřeba více prostoru a na které by si asi normálně ani netroufli – a už vůbec ne na škole.

Pro začátek bylo potřeba naladit všechny účastníky na stejnou vlnu a k tomu, dle pana Vokáče, nejlépe poslouží společné bubnování. Tzv. korporátní bubnování je prý rošířeno celosvětově a především v USA ho provozuje prakticky každá firma, která chce něčeho dosáhnout a chce mít sladěný a spokojený tým. Je prý vědecky dokázáno, že lidé, kteří společně několik minut bubnují ve stejném rytmu, se během této chvíle naladí na stejné tempo, mnohem lépe se navzájem vnímají, dobře spolupracují a práce jim jde lépe od ruky. Studenti si tak hned na začátku rozebrali přibližně 40 bubnů všech možných barev a velikostí, které pan Vokáč přinesl, a pohodlně se usadili. Na koho nezbyl buben, dostal do ruky různá jiná náčiní vydávající rytmický zvuk. Společně pak všichni bubnovali dle příkazů pana Vokáče, který se pasoval do role dirigenta. Nejdříve pomalu, jen tak na zkoušku, poté silněji, aby se zbavili přebytečného vzteku a stresu a nákonec do složitých rytmů, dle příkazů svého energického dirigenta. Hluboké dunění se rozléhalo celou Rajskou budovou a na účastnících workshopu bylo znát, že si to užívají.

Aby to ale nebylo jen o bubnování a také aby mohly i další organizace, přítomné v Rajské budově, v klidu dokončit své akce, pustil se pan Vokáč do krátké přednášky o lidském chování a struktuře mozku. Z této části vyplynula dvě důležitá ponaučení.
Každý určitě zná obrázek osla, který se honí za mrkví pověšenou na rybářském prutu. Přestože se oslovi smějeme, v mnoha ohledech jsou na tom lidé úplně stejně. Honí se za mrkví, která má podobu vysokoškolského titulu, dobrého zaměstnání, dále podobu povýšení nebo peněz a nakonec třeba podobu spokojeného důchodu. Přitom ale vůbec nevnímají, že tu mrkev stejně nikdy nedostanou, že se vždycky změní v něco jiného. Vždycky tu totiž bude někdo další, kdo do ruky vezme prut a mrkev před námi podrží. Z toho plyne jednoduché ponaučení. Je třeba vědět, proč něco děláme. Nejlepší studenti jsou ti, kteří doopravdy vědí, proč studují a chtěji studovat z přesvědčení. Stejně tak jsou nejlepší zaměstnanci ti, kteří vědí, proč pracují, práce je naplňuje a uspokojuje. K tomu by se tedy hodil i známý citát „cesta je cíl“, protože není důležité chytit mrkev, ale užít si cestu za ní.
Druhým ponaučením, které studentům pan Vokáč předal, byla potřeba rozlišovat mezi otázkou „Proč“ a „Jak“. Dle něj jsou firmy, které mají svou kulturu vystavěnou na otázce „Jak“ neefektivní, zpátečnické, špatné. Naopak firmy, které staví na otázce „Proč“ čeká světlá budoucnost. Je tomu tak proto, že jakmile se člověk začne zaobírat otázkou „Jak to udělám?“ či „Jak to zvládneme?“, začne v sobě živit jakousi nedůvěru ve své vlastní schopnosti a něco mu říká, že to nemusí zvládnout, že je to riskantní, že to snad ani nejde provést. Naopak otázka „Proč to chci udělat?“ a „Proč to děláme takto?“ je tou správnou. Jakmile člověk ví, proč něco dělá… proč studuje, proč pracuje, proč sportuje… dělá tuto činnost poctivě, správně a navíc ho to naplňuje. K tomuto bodu se hodí další známý citát „kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá výmluvy“. Jestliže člověk ví „Proč“, není otázka „Jak“ žádnou překážkou. Stačí zahodit výmluvy a nic nás nezastaví.

Na závěr pan Vokáč předvedl i předem avizovanou chůzi po střepech. Studenti mu nejdříve zatleskali, vyslechli si, že nejde o cirkusový kousek, ale o soustředěnou mysl a následně si to ještě přibližně 6 z nich vyzkoušelo. Důležité je dodat, že se nikdo z nich nepořezal. Stačilo se soustředit, zbavit se nejistoty a pochyb. A především pan Vokáč na úplném konci zdůraznil, že je třeba se pochválit. Chválit se za každou maličkost, mít radost ze sebemenšího úspěchu, protože když to neuděláme, nejen, že ze života nebudeme mít radost, ale to štěstí či úspěch na nás může také velmi snadno „zanevřít“.


Fotografie: Filip Vostrý

Fotoalbum

Autor: Filip Vostrý

Diskuse k článku

Pro přístup do diskuze se přihlašte, a pokud ještě nemáte svůj účet, zaregistrujte se.