Dnes je pondělí 28. července 2014

Mladý ekonom roku 2010 Filip Matějka

Náhled
09. 03. 2011 09:00 - Martin Konečný

Vítěz soutěže Mladý ekonom roku 2010 Filip Matějka působí na CERGE-EI jako postdoktorand od ledna minulého roku. Po absolvování Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy v Praze (2004) pokračoval ve studiu na Princeton University v USA, kde získal další magisterský titul a v roce 2010 obhájil doktorskou práci z ekonomie. Ve svém výzkumu se Filip zabývá dopady našich omezených schopností zpracovávat informace, rozvíjí teorii „racionální nepozornosti“.

Filipe, máš za sebou mnoho studijních zkušeností. Kterými školami jsi vlastně prošel?
Začínal jsem na ekonomce a matfyzu najednou. Matiku a informatiku na matfyzu jsem dodělal, věnoval jsem se hlavně matematickému modelování. Ekonomku jsem začal, protože mě ekonomie vždy tak nějak bavila, ale nakonec jsem školy nechal, bylo toho moc. Více jsem cestoval do Ameriky a dostal jsem se na studijní pobyt na semestr do Kansasu. Tam jsem se snažil a dostal jsem doporučení na léto do Minnesoty, která patří v aplikované matematice ke špičce. V Minnesotě jsem dostal doporučení a přesunul se na University of California v Los Angeles. Pak následovalo magisterské a doktorské studium na Princetonu, kde jsem se začal zabývat ekonomií.

V čem se podle tebe liší takové elitní univerzity jako Princeton od ostatních, i tady v Evropě?
Spíš řeknu, v čem se tolik neliší. Studují a pracují tam úplně normální lidé. Možná mnozí předpokládají, že jsou tam snad studenti nebo profesoři daleko chytřejší. Ale tak to není. Rozdíl vidím v tom životním stylu a v motivaci. Jdeš po chodbě a vidíš, že tři z deseti kanceláří tam mají vystavenou na poličce Nobelovu cenu. A ty máš možnost s těmi lidmi spolupracovat, tak tě to baví a pracuješ hodně. Všichni tam žijí naplno. Výhodu spatřuji i v tom, že kampus je takové městečko, kde najdeš všechno.

Když se vrátíme do současnosti, co je teď tvou hlavní činností?
Pracuji od ledna 2010 jako postdoktorand v CERGE–EI, ale budu se hlásit i na asistenta profesora. Pracuji na výzkumu a chci v tom nadále pokračovat. Soustředím se především na makroekonomii, konkrétně informační ekonomii. To znamená, co plyne pro ekonomiku z faktu, že lidé nemají úplné informace nebo jim nevěnují pozornost.

Za rozvoj teorie „racionální nepozornosti“ jsi obdržel cenu Mladý ekonom 2010, v jaké oblasti vidíš její hlavní uplatnění?
První motivace je využití v monetární politice, konkrétně v případě dosahování cenové stability z pohledu centrálních bank. K tomu povede samozřejmě dlouhá cesta, moje teorie dává jen určitý základ pro úspěšné plnění. Dalších aplikací nabízí samozřejmě nespočet. Třeba jak mají prodejci měnit ceny, když klienti také všemu nevěnují pozornost. Ukazuje se, že by prodejci měli držet cenu spíše fixní.

A do budoucna máš nějaké cílové oblasti, kam tuto teorii chceš posunout?
Několik. Teď tvoříme teoretický model rozhodování lidí, kteří dostanou určitý počet variant k výběru, třeba důchodové pojištění nebo různé druhy aut. Většina modelů vychází z určitých pravidel a zkušeností, to jsou empirické modely. Pokud ovšem dojde k nějaké změně nebo odchylce, empirické modely nestačí. Věřím, že naše teorie se bude moci použít za každé situace. Další směr rozvoje vidím ve studiu centrálního plánování versus tržní ekonomiky. Ze zkušenosti víme, že tržní ekonomika funguje lépe, ale máme tušení, že některé oblasti by bylo dobré regulovat.

Když odbočíme od tvé práce k dnešní podobě státu a situace kolem zadlužování...
Obecně mám za to, že škrty na výdajové stránce rozpočtům prospějí. Stačí se podívat na řízení osobních financí lidí – dlouhodobě se snaží žít vyrovnaně. Tady vyvstává otázka, jak to správně udělat v případě státu. Asi všichni vědí, že nejvíce se ušetří rozumným nakupováním, tedy transparentními a zodpovědnými veřejnými zakázkami. Jinak dluh sám o sobě tak obrovský není, problém vidím v dalším zadlužování. Když skoncujeme se zadlužováním, budeme na tom docela dobře. Snížit nebo úplně zastavit zadlužování by nemusel být až takový problém. Žijeme v sociálním státě, platíme si hodně a hodně dostáváme. Ovšem velká část toho přerozdělovacího procesu se děje neefektivně. Třeba mně osobně se nelíbí evropské dotace, to je velká černá díra na peníze a jenom malá část se využije skutečně efektivně.

Když už jsme u Evropské unie, myslíš si, že má budoucnost, a podpořil bys i politickou integraci?
Určitě budoucnost má, podle mě je Evropská unie skvělá věc. A i politická integrace by byla pozitivem. Evropská unie je obecně taková pojistka pro nás, abychom nešli hodně zpátky. Myslím, že se máme vcelku slušně, někdo lépe, někdo hůř, ale úroveň života je v našem státě celkem dobrá. My jsme malý stát a v malém státě se vždycky může něco stát. Jednak přijde špatná politická strana, což není nijak nepředstavitelné. V malé zemi není tak těžké financovat stranu, která vyhraje volby. Na druhou stranu ale Evropská unie není organizací, která nám umožní se dostat do čela, spíše nás vede tím správným směrem.

A jaký je tvůj názor na jednotnou měnu?
Z dlouhodobého hlediska je euro určitě dobrá věc. Já nevidím důvod, proč by tak malá země jako ta naše měla mít vlastní měnu. Ale opět, je potřeba čelit několika problémům. Nastavené mechanismy nejsou dokonalé a k ideálu užívání eura je ještě hodně daleká cesta. Když třeba jedna země má problémy, tak já z principu v tom nevidím nic špatného pro euro. Spíš je tam to politické nebezpečí, že Evropská unie bude chtít danou zemi zachránit. Ale když ji zachrání, tak zase ostatní země nebudou motivované se začít chovat lépe. Podle mě bankrot země není až takové neštěstí. Podívejme se například na Argentinu – po bankrotu se tam hodně rychle vrátili investoři. Když se vyhlásí nějak rozumně, tak sice věřitelé, kteří státu půjčili peníze, něco ztratí, ale to patří k riziku, někdy vyděláš, někdy holt proděláš. A v budoucnu si stát bude moci půjčit, ale s vyšší úrokovou mírou, bude tam prostě vyšší riziková prémie. Rozhodně to však není konec světa.

Jak sám sebe motivuješ a co je pro tebe důležité v životě?
Já mám rád vyváženost a vyrovnanost. Nejdůležitější jsou rodina, přátelé, sport a práce. A zjistil jsem, že když jedna z těchto věcí nefunguje, tak ty ostatní nemůžu dělat, jak bych chtěl.

Diskuse k článku

Pro přístup do diskuze se přihlašte, a pokud ještě nemáte svůj účet, zaregistrujte se.