Dnes je středa 7. prosince 2016

Konference klubu Reformy.cz: Podle státního majetku je Řecko jednou z nejbohatších zemí

Náhled
29. 05. 2012 07:47 - Stanislav Janeček

Ve čtvrtek 24. května 2012 se v prostorách Golem klubu na Praze 1 konala konference klubu Reformy.cz, s tématem ESM - Dluhová diktatura EU. Jako řečníci byli pozváni tři ekonomové: Jozef Kollár, poslanec Národní rady SR, Petr Mach, bývalý poradce prezidenta republiky, a Pavel Kohout, člen Národní ekonomické rady vlády ČR.

Všichni tři řečníci se ve svých příspěvcích drželi hlavního tématu konference, kterým byl Evropský stabilizační mechanismus. Ten představuje instituci, která od roku 2012 či 2013 nahradí dosavadní Evropský nástroj finanční stability (EFSF), obecně známý jako euroval. Jeho cílem bylo uchránit země eurozóny před dluhovou krizí pomocí emise dluhopisů, za které měly ručit jednotlivé členské země eurozóny. V červenci 2011 se zástupci států eurozóny dohodli na zvýšení těchto záruk ze 440 mld. eur na 780 mld. eur. Tato změna musela být ovšem posvěcena parlamenty jednotlivých členských zemí, což mělo důsledek například pro vládu Ivety Radičové na Slovensku, která, v důsledku hlasování koaliční strany Sloboda a Solidarita proti tomuto navýšení, nakonec nezískala důvěru a padla.

Evropský stabilizační mechanismus (ESM), tedy tzv. euroval II, prochází schvalovacím procesem také v České republice, která je podle přístupové smlouvy do EU zavázána euro rovněž přijmout. Senát České republiky již ESM schválil, Parlament o něm bude hlasovat 5. června. Pokud ESM projde i zde, Česká republika se zařadí mezi ostatní země, které budou dle smluvního znění zavázány zaplatit do sedmi dnů příslušný kapitálový požadavek, který bude ze strany ESM učiněn. Dle plánu Evropské komise má euroval II začít platit od července 2012.

Svůj příspěvek jako první přednesl Jozef Kollár. Pod heslem „konec euroromantiky“ nejprve uvedl, že slovenská média se pomalu přiklání k názoru jeho domovské strany Sloboda a Solidarita a zasazují téma eurovalu konečně do správných kolejí. On a další poslanci z jeho strany sice v červenci 2010 souhlasili s vytvořením EFSF, ten byl tehdy ovšem představen jako pouze dočasný mechanismus na 3 roky a bez povinnosti dodat na požádání kapitál do Bruselu. Naproti tomu euroval II je již definován jako trvalý mechanismus a vedle garancí operuje také se závazkem capital-on-demand.

Jozef Kollár dále připomněl srpen téhož roku, kdy Sloboda a Solidarita získala v otázce finanční pomoci Řecku na svou stranu všechny koaliční strany a slovenský parlament tak nakonec odmítl půjčku ve výši 820 mil. eur poskytnout. Za touto pomocí Kollár totiž ve skutečnosti viděl falešnou solidaritu chudých s bohatými a zodpovědných s nezodpovědnými. Podle něho je navíc z pohledu vlastnictví státního majetku řecká vláda jedna z vůbec nejbohatších zemí Evropy.

Celé dění ohledně eurovalu nakonec eskalovalo pádem vlády Ivety Radičové v listopadu 2011. Mezi důvody, proč Sloboda a Solidarita hlasovala proti navýšení výše zmíněných záruk, bylo podle Kollára především rozšíření okruhu věřitelů, kteří by byli v případě aktivace mechanismu uspokojeni: přibyl mezi ně totiž bankovní sektor dalších zemí, tedy zejména německé a francouzské banky. Nic na tom nezměnil ani fakt, že Brusel tuto změnu nastavení eurovalu označil záměrně slabě explicitním spojením „zvýšení flexibility“.

Na konci svého příspěvku Jozef Kollár upozornil na tzv. statut odstupujícího, tedy na pravidlo, podle něhož se členská země, která se stane příjemcem pomoci, automaticky přestává podílet jako ručitel. Následná chybějící částka garancí se poté rozděluje mezi stávající ručitelské země. Kollár tedy vypočítal, jaký důsledek by pro Slovensko mělo hypotetické odstoupení Řecka, Portugalska a Irska z tohoto mechanismu: slovenské garance by se zvýšily o 21,3 mld. eur.

Druhý z pozvaných ekonomů Petr Mach se nejprve pozastavil nad tím, jak je vůbec možné, že v rámci Evropské unie mohou vznikat mechanismy toho typu, kterým je právě EFSF nebo ESM. Svou tezi založil na uvedení článku č. 125 z aktuálně platné Smlouvy o fungování Evropské unie. Ten hovoří o tom, že Evropská unie ani žádný členský stát „neodpovídá za závazky ani nepřebírá závazky ústředních vlád, regionálních nebo místních orgánů nebo jiných veřejných orgánů ... jiného členského státu.“ Brusel tak podle Macha v této věci aktivně jedná i přes to, že jde kroky, které jsou v rozporu s primární právem EU.

Dále se Petr Mach zaměřil přímo na ESM. Pokud bude tento mechanismus posvěcen po Senátu i Parlamentem ČR, bude se podle něho Česká republika na eurovalu II podílet částkou 350 mld. Kč. Svůj příspěvek Mach ukončil upozorněním na zvláštní statut a pravomoci, kterými ESM disponuje. Za všechny zmínil jeho osvobození od veškerých daní. Evropský stabilizační mechanismus proto Mach považuje za stát ve státě.

Jako poslední se ke slovu dostal Pavel Kohout. Ten se na celý problém zadlužené Evropy a na snahy o nalézání řešení podíval hlouběji. Vývoj situace podle jeho slov míří k fiskální unii, a proto si položil otázku, zda by taková úroveň ekonomické integrace vůbec něco vyřešila. Vypsal tedy skutečné problémy, které za současným stavem evropských zemí stojí. V první řadě je jím mzdová a nákladová inflace. Aktuální výše tzv. harmonizované míry inflace (HICP) je sice poměrně nízká, ovšem Kohout zdůraznil, že tento bruselský ukazatel nereflektuje právě mzdovou ani nákladovou inflaci. Dalším problémem, ze kterého dluhová krize eurozóny vychází, je odlišná výše a struktura veřejných výdajů. Jako třetí faktor Kohout zmínil extrémní rozdíly mezi platebními bilancemi jednotlivých zemí – některé bilance jsou nadstandardně aktivní, jiné naopak katastrofální. Například Německo dohromady s Nizozemskem mají kladnou platební bilanci ve výši 250 mld. USD (pro srovnání Čína má 158 mld. USD), zatímco Francie, Španělsko, Portugalsko, Řecko a Irsko mají v souhrnu zápornou platební bilanci ve výši 219 mld. USD. Za prohlubováním těchto rozdílů stojí podle Kohouta právě euro, neboť to působí jako zesilovač hospodářských cyklů. Čtvrtým a možná i nejzávažnějším problémem, je přístup komerčních bank periferních zemí k velmi levným úvěrům od Evropské centrální banky. Zde mají kořeny mnohé úvěrové bubliny, které se nad eurozónou vznášejí.

Nakonec Pavel Kohout přednesl univerzální radu, která by měla fungovat i jako prevence vůči krizím, kterých jsme dnes v západním světě svědky: „Neutrácet více, než kolik můžeme vybrat a nevybírat více, než kolik ekonomika snese.“

Diskuse k článku

Pro přístup do diskuze se přihlašte, a pokud ještě nemáte svůj účet, zaregistrujte se.