Klaus na VŠE: Eurozóna musí projít tak hlubokou transformací, jakou prošly ČR a SR po roce 1989

Jako první se svým příspěvkem vystoupil prezident Václav Klaus a připomněl loňské zasedání Vědecké rady NF VŠE, na němž v téměř totožném složení (pouze ČNB zde tehdy místo Miroslava Singera reprezentoval Mojmír Hampl) hodnotili současnost a budoucnost jednotné evropské měny. Od té doby se událo mnoho horečně probíhajících summitů, které měly přinést řešení krize eurozóny. Podle Klause se ale za tu dobu nezměnilo vůbec nic, neboť snaha vyvést Evropu – ale i Spojené státy americké – z dluhové krize pomocí monetární expanze je jednoduše chybná. Příčiny této krize totiž nejsou ani úzce ekonomické a už vůbec ne finanční, nýbrž ekonomicko-sociální. Hlavním problémem je totiž podle Klause prosazování systému, v němž není kladen důraz na ekonomickou výkonnost, ale na jistou sociální nárokovost, jejímž efektem je právě neadekvátní růst veřejných výdajů. Situace by přitom nenarostla do takovýchto rozměrů, pokud by v jednotlivých zemích platila tvrdá rozpočtová omezení. Přesto, problémy měnové unie EU podle Klause musely nastat, neboť eurozóna de facto vznikla ‚posbíráním‘ zemí s odlišným fiskálním jednáním, s odlišnou inflací, s různorodou mírou exportu, s různým sklonem k úsporám a k investicím a zejména s odlišným měnovým kurzem. Jde proto o systémový defekt, který není možné vyřešit jednorázovými opatřeními, která neustále nabízejí Merkelová a Sarkozy, ale hlubokou transformací, kterou prošly v 90. letech například Česká republika a Slovensko.

Guvernér Miroslav Singer v úvodu svého proslovu rozebral název tématu letošní Vědecké rady a rovnou odmítl cestu oddlužování ekonomiky pomocí monetární expanze. K samotnému tématu si pak připravil souhrn makroekonomických dat, mezi kterými pochopitelně nechyběl ukazatel míry zadlužení: za posledních patnáct let se výše vládního dluhu na HDP zvýšila z 12 % na téměř 38 %. Hlavní pochybení, která Českou republiku přivedla do dluhové pasti, vidí na straně procyklických fiskálních politik prováděných příslušnými vládami ČR, a to bez ohledu na to, zda byly složeny z levicově nebo pravicově orientovaných stran. Česká republika a ostatní tzv. nové členské země Evropské unie jsou přitom z celého společenství nejspořádanější, neboť podle Singerových dat okupují hned prvních sedm příček zemí EU s nejnižší mírou zadlužení. Z tradičních zemí EU je na osmém místě Švédsko. Švédsko se ale spolu s Bulharskem může pyšnit tím, že tamějším vládám se během krizového období let 2007–2010 podařilo celkové zadlužení země snížit. To se žádným jiným zemím EU nepodařilo.

Děkan Miroslav Ševčík se ve svém příspěvku zaměřil na hlavní viníky toho, že se veřejné výdaje rozrostly do tak nepředstavitelné výše. Problém primárně vidí v politicích. Současná politika totiž již neplní svou původní funkci, kterou byla správa věcí veřejných, ale proměnila se v činnost, pomocí které jsou prosazovány soukromé či skupinové zájmy, veřejnosti ovšem představované jako zájmy veřejné. Na politiky je totiž vyvíjen tlak ze strany vlivových a lobbystických institucí, které Ševčík nazývá loutkáři, kteří politiky vodí jako své loutky a kteří často připravují samotná legislativní opatření. A politikové takovým skupinám zpravidla podléhají. Politikové ale podle Ševčíka prohrávají boj i s médii. Některá média se totiž spolupodílejí na tvorbě takzvané sociální demagogie, a to tím, že ve svých článcích nejdou do podstaty a neodkrývají nemožnost realizace toho kterého populistického opatření. Média rovněž vytvářejí či znásobují ekonomické a jiné krize tím, že šíří paniku, často i neopodstatněnou. Podle Ševčíka tedy nelze hledat příčinu současné dluhové pasti v selhání trhu a v kapitalismu, ale v selhání politiky. Řešení celé situace ale stále vidí jako reálné, a to oddlužováním prostřednictvím byť i bolestivého omezování veřejných výdajů, omezováním velikosti vlád nebo prodejem aktiv. Ostatně, jak ukázal, v absolutním vyjádření činí vládní dluh tolik spílaného Řecka zhruba 330 mld. eur, což je pouhých patnáct procent vládního dluhu Německa.

Podle místopředsedy vlády Ivana Mikloše dnešní problém pramení již ve 20. a 30. letech 20. století, kdy vlády začaly v rámci Velké hospodářské krize řešit poklesy svých ekonomik pomocí růstu veřejných výdajů. Vlády své výdaje dále razantně zvyšovaly i v období obou světových válek a v době takzvané studené války. V současné době přilévá olej do ohně nový jev, kterým je stárnutí populace. Mikloš tento problém popsal jako časovanou bombu, která vybuchne, pokud v co nejbližší době nedojde k zásadním změnám v důchodovém systému. Pokud by se tak nestalo, po roce 2020 by podle Miklošových dat hlavní světové ekonomiky dosáhly výše vládního dluhu na HDP přes 200 %, což by odpovídalo úrokovým sazbám z dluhopisů ve výši 30 % – veškeré daňové příjmy by proto padly pouze na pokrytí úroků z dluhu.

V rámci diskuse padl z publika dotaz na prezidenta Václava Klause, zda stále trvá na své loňské tezi ze zasedání Vědecké rady, kdy vyjádřil pochyby o případném rozpadu eurozóny. Klaus odpověděl, že na svém výroku stále trvá, a to s dodatkem: „Bohužel na druhou“. Udržení eurozóny je totiž pro hlavní evropské hráče pouze jediným možným scénářem a ti její případný rozpad, ba ani rozklad nepřipustí. Další vývoj v procesu evropské integrace proto Klaus, i přes svůj značný nesouhlas, vidí v podobě vytvoření fiskální unie.


Fotografie: Peter Čulák