Karel Schwarzenberg: „Evropskou unii je nutné reformovat.“

Měl by mít svět jednoho hegemona (předválečná éra Velká Británie), dva hegemony (vyhraněná éra USA a SSSR), nebo více hegemonů (současná éra USA a regionálních hegemonů)?
Myslím, že dnes jsme v době přechodu, kdy pouze jediný hegemon není a ani nemůže být. Objevují se noví – jde o nové velmoci jako Čína, Indie, Brazílie nebo Rusko. Zkrátka bude to pestrobarevné.

Můžete odhadnout časový horizont, kdy bude mít také Evropská unie hegemoniální postavení ve světě?
Podle mě zde k tomu chybí vůle – Evropské unii chybí jakákoliv politická vůle k hegemonii. A za druhé nejsou na to určené finanční prostředky, které jsou k tomu bohužel rovněž nutné.

Proč by vlastně měla Evropská unie mít vlastní armádu? Armádní jednotky NATO nepostačují?
NATO nemá vlastní armádu. Veškeré armády jsou nadále státní či národní, pouze jisté oddíly jsou podřízeny velení NATO. Než budeme mít evropskou armádu, to bude ještě dlouho trvat. Prozatím lze využívat pouze oddíly jednotlivých států tak, jako je tomu v případě NATO. Severoatlantická aliance je sice obranné společenství, které je pro nás veledůležité, nicméně by bylo dobré, kdyby mohla prokázat sílu také Evropská unie bez využití NATO. Já si například jako ministr zahraničí pamatuji poněkud trapnou situaci, kdy se EU odhodlala zasáhnout proti krveprolití v Čadu a na začátku byl problém sehnat dostatečný počet helikoptér. Myslím si, že spojenectví NATO je základ naší bezpečnosti, ale také EU musí prokázat samostatnou vůli něco dělat. A to není v rozporu. Však také Spojené státy americké pečlivě rozlišují mezi nasazením svých sil v rámci NATO a nasazením svých sil jako USA.

Armádní výdaje jsou významnou položkou každého státního rozpočtu. Z jakých zdrojů by podle vás měly být financovány armádní jednotky pod hlavičkou Evropské unie?
Protože by byly jisté jednotky národních armád k dispozici Evropské unii, byly by proto jako národní armády financovány z národních prostředků. Eventuálně při jednotlivém nasazení by se mohly použít unijní prostředky; pokud budou.

Obáváte se jako občan Evropské unie probouzejících se imperiálních sklonů Ruské federace?
Každé setrvávání na myšlenkách 19. století a první poloviny 20. století, které prozrazuje imperiální sklony či snahy o vytvoření sfér zájmu, je nebezpečné. Obzvláště, pokud je to spojené s vývojem, který vede k autoritativním způsobům vládnutí. Ale toto je všeobecné zjištění, nevztahuje se pouze na Ruskou federaci. To bych zdůraznil.

Je vám bližší míra integrace na úrovni společného trhu s volným pohybem osob, kapitálu, zboží a služeb, nebo úplná integrace na úrovni politické unie, tedy určitého superstátu?
Superstát je ještě velmi daleko, bude-li vůbec. Věřím, že státy Evropské unie se budou stále více sbližovat, ale půjde o takový asymptotický vývoj. Proto v dohledné době nic jako vznik superstátu nečekám. Ale dnes je jasné, že jisté věci bude nutné mnohem více sladit, než jak tomu je doposud. Prokázala to řecká krize, energetické krize a další. V některých oblastech se Evropská unie v budoucnosti bude muset ještě více integrovat.

Součástí pokročilé integrace je měnová unie – podle ekonomické teorie není eurozóna optimální měnovou oblastí, což nyní ukazuje i praxe. Jak se stavíte k projektu eurozóny?
To uvidíme později, ale prozatím se zdá, že je schopna činu a akce. Zda je eurozóna efektivní, budeme moci posoudit teprve zpětně. Současná krize Řecka prokazuje slabost pouze vnějšího uspořádání. Ale to vždy bylo problémem eurozóny – má jednotnou měnu, ale nemá společnou rozpočtovou politiku. Každý proto mohl předpokládat, že jednoho dne dojde ke krizi. Měna samozřejmě závisí na rozpočtu, na kterém je postavena, a pokud někdo svými rozpočty vybočuje z řady, tak zde plyne nebezpečí.

Vydává se Evropská unie správným směrem – tedy k hlubší integraci s cílem politické unie?
Jak jsem již říkal, vidím, že v jistých věcech se nevyhneme hlubší integraci. To je naprosto jasné. Na druhé straně bych podtrhl – a mluvím o tom vlastně již od doby, kdy jsem byl ministrem zahraničí –, že Evropská unie potřebuje nutně, ale velice nutně, reformu k tomu, aby byl více prosazen princip subsidiarity. Není smysluplné, aby EU byla útvar, který nemá společnou energetickou politiku, společnou zahraniční politiku (kterou teprve začíná mít) a chybějící společnou bezpečnostní a obrannou politiku. Na druhou stranu považuji za nesmyslné, že věci, které se dají řešit na státní či regionální úrovni, se řeší na úrovni Bruselu. Mně nezáleží na tom, jestli se skvělý sýr, který mám mimochodem velice rád, bude v EU prodávat pod polským nebo slovenským jménem – oscypek nebo oštiepok. Brusel totiž mnohé podobně „veledůležité“ záležitosti řeší. Nebo jak se má vařit pivo, jaké jsou správné metody při výrobě sýrů nebo kde a jaké území má být chráněná přírodní oblast. To je podle mě zbytečné řešit v Bruselu. A vede to také k nespokojenosti občanů. Všechny věci, které by se daly řešit na regionální nebo státní úrovni, by se měly řešit v místě, ale důležité oblasti, kde opravdu potřebujeme spojit síly, by měly být řešeny unijně. A tudíž jsem pro reformu Evropské unie ve smyslu subsidiarity. Navíc, některé vlády nepopulární věci nechtějí řešit doma, ve vlastním parlamentu, a tak je „šoupnou“ do Bruselu; a poté s očima obrácenýma v sloup tvrdí, že se jedná o bruselské nařízení, ovšem vědouce, že si ho samy vylobbovaly. Tato neupřímnost v evropské politice je bohužel smutný fakt. Evropští politikové mohou své občany naštvat právě tím, o čem jsem hovořil. Lidé prostě mohou o Evropskou unii ztratit zájem – myšlenka EU může skončit všeobecným nezájmem, a to když bude trapně regulovat věci, o kterých chtějí lidé rozhodnout sami. a nebude přinášet řešení v podstatných záležitostech.