John O’Sullivan: Margaret Thatcherová byla skvělý šéf

Dnes působíte jako úspěšný novinář. Byl to váš dětský sen? Studoval jste žurnalistiku?
Ne, studoval jsem klasickou literaturu a měl jsem se stát učitelem. Nebyl jsem si vědom toho, že se jednou budu věnovat žurnalistice. Ale když se dívám nazpět, vidím, že jsem k novinařině měl velmi blízko: psal jsem sloupek do univerzitních novin, když jsem byl na střední škole, snažil jsem se vedení přesvědčit o založení a vydávání školního časopisu, což mi bohužel nebylo dovoleno. První práce, kterou jsem získal, byla pozice redaktora. To vše, aniž jsem si to tehdy uvědomoval, mě nasměrovalo k novinařině.

V osmdesátých letech jste byl zvláštním poradcem britské premiérky Margaret Thatcherové. Jaké bylo pracovat pro britskou premiérku? Co si představit pod pojmem zvláštní poradce?
Znamená to, že jsem byl velice důležitý! (smích) V Downing street působí jen šest zvláštních poradců, ve Spojených státech jich je až dvě stě. Znamenalo to být blízko premiérce, často jsme s ní obědvali, chovala se k nám neformálně a velmi přátelsky, byla opravdu skvělý šéf. Zároveň jsme jako poradci museli být po ruce, předpokládat, o co se bude zajímat. Bylo velice vzrušující pracovat s ní, protože ona byla v centru světového dění.

Když jsme u té politiky: v roce 1970 jste neúspěšně kandidoval ve volbách. Zvažoval jste, že byste chtěl zkusit kandidovat znovu?
Ano, zvažoval jsem to. Ale když jsem se dostal k žurnalistice, uvědomil jsem si, že by pro mě jako novináře bylo těžké mít politické ambice. V angličtině je pro to výraz: „You can't run with the hare and hunt with the hounds.“ – nemůžeš běhat s králíky a zároveň lovit se psy. Když jste novinář, tak jste ten, který loví se psy. To by pro mě bylo velice těžké – být politikem, a tedy být tím králíkem.

V roce 2006 jste vydal knihu Prezident, papež a premiérka: trojice, která změnila svět, v níž popisujete, jak se Ronald Reagan, Margaret Thatcherová a Jan Pavel II. přičinili o pád komunismu. Bylo obtížné nashromáždit takové množství informaci o Reaganovi a papeži, které jste neznal tak dobře jako Margaret Thatcherovou?
Ano, o Margaret Thatcherové jsem toho věděl hodně, pomáhal jsem jí i s jejími memoáry, takže v této oblasti jsem toho opravdu nemusel moc zjišťovat. V době Reaganovy vlády jsem žil v Americe, několikrát jsem se s ním setkal a měl jsem slušný přehled o tom, co se děje. A ke třetí části: já jsem katolík, příležitostně jsem psal do katolických časopisů a mám dobré vztahy s katolickou církví. Takže když se to vezme kolem a kolem, měl jsem pro napsání knihy solidní základy.

Tato vaše kniha pojednává hlavně o konci komunistické éry. Nechystáte se napsat další, která by se vztahovala k dnešní době?
Chystat se není správné slovo. Já už totiž další knihu píšu, bude zaměřená na ochranu a udržení demokracie. Moje obava je totiž taková, že zatímco budeme nadšení z šíření demokracie dál a dál, například do Egypta a do třetího světa, tak bude demokracie v západní Evropě a USA oslabována. Tím mám na mysli to, že velká část moci bude odebírána parlamentní demokracii a dána byrokratickým agenturám, soudům a mezinárodním organizacím.

Jaké jsou vaše názory na současné světové dění. Obáváte se moci islámu a případného střetu civilizací?
Myslím si, že můj pohled na věc je stejný jako většiny lidí: odsuzuji terorismus, je špatný za každé situace a nic ho nedokáže ospravedlnit. Muslimové mohou žít v Evropě šťastně, ale musí pochopit a respektovat naši kulturu, která je velice ovlivněna křesťanstvím, a také musí akceptovat zákony, instituce a politické autority. Musí pochopit, že v západní Evropě se již nemohou řídit právem šaría. Je to stejné, jako kdybych já chtěl žít kdekoli v arabském světě – tam bych také musel respektovat tamní kulturu a zákony.

Nedávno se objevila zpráva, že organizace WikiLeaks byla nominována na Nobelovu cenu míru. Je to pro vás překvapení? Myslíte si, že bylo správné zveřejnit všechny depeše?
Nemyslím si, že to bylo správné a oprávněné. Zejména pro ty, kteří pomáhali Američanům v Afghánistánu. Tito lidé by mohli být dokonce zavražděni, protože jejich jména nejsou dostatečně odstraněna. Novináři musí být zodpovědní, nesmějí jen tak zveřejnit důležitá data na titulních stránkách, aniž by zvážili, jaké z toho mohou plynout následky.

Jste velice vytížený muž. Váš domov je v Alabamě, ale momentálně žijete v Praze. Do Prahy jste se přestěhoval nedávno, když jste se stal šéfredaktorem Svobodné Evropy. Jak to zvládáte?
Ano, to je pravda. Můj domov je sice v Alabamě, ale momentálně bydlím v Praze. Moje manželka zatím žije v Alabamě, ale chystá se přestěhovat za mnou do Prahy.

Co je náplní vaší práce šéfredaktora Svobodné Evropy?
Mou činností je zajišťovat, aby zprávy vyšly ve všech osmnácti jazycích, zodpovídat za to, aby v těchto různých odděleních pracovali schopní lidé. Dále se ujišťovat, že ve zprávách nevyjdou různé nebezpečné, pošetilé či rasistické zprávy. Podobných činností mám na starosti více.

Považujete tuto pozici za vrchol své kariéry?
To ještě samozřejmě nevím. Je mi 68 let, ale do důchodu se zatím nechystám, takže kdo ví, kde ještě skončím? Já to nevím.