Jakl na semináři CEP: 11. září 2001 znamenalo výhru sofistikovaných levičáků

Jako první se ujal slova Ladislav Jakl. Ve svém příspěvku poukázal na to, že útoky z 11. září 2001 nepřinesly pouze společenské následky, ale především jmenovité utrpení a neštěstí konkrétních lidí. Událost pro něho byla osobním tématem, neboť několik měsíců předtím se coby akrofobik odvážil vyjet na střechu jedné z věží. „Vždyť tam jsou lidé!,“ zvolal dne 11. září 2001 při sledování živého přenosu z místa tragédie. Ten den v Jaklovi probudil obavy o životy a o naši civilizaci. Tento strach v něm prý zůstal dodnes, je ovšem jiný. Levicově smýšlející část společnosti totiž teroristický útok přijala jako popud k reformování západní civilizace. A podle Jakla v tomto směru slaví úspěchy – po 11. září došlo k významnému omezení svobod, nejvýrazněji se projevujícím nárůstem kontrol ve všech možných oblastech občanského života. Jako nejzářnější příklad uvedl Patriot act USA. V závěru své přednášky se Jakl řečnicky otázal, kdo vlastně následujících deset let vyhrál: „Islám? - Ne. Obhájci individuálních svobod? - Určitě ne. Naivní levičáci? - Také ne. Sofistikovaní levičáci? - Bohužel ano.“

Jan Eichler popsal reakci Západu na 11. září jako vojenskou (tedy klasickou) odpověď na nevojenský útok – alespoň tak byly intervence do Iráku a Afghánistánu oficiálně zdůvodňovány. Eichler zde ale citoval také Paula Wolfowitze, bývalého prezidenta Skupiny Světové banky a někdejšího náměstka ministra obrany USA, který za oběma zásahy vidí zejména těžařské, ideologické a politické motivy. Sám Eichler hodnotí události po 11. září z dvou protikladných pólů – na jedné straně se hladce podařilo svrhnout dva nejnebezpečnější diktátorské režimy Blízkého a Středního východu, ovšem na druhou stranu k tomu došlo za cenu nepřiměřeně vysokých ekonomických a civilních nákladů (Eichler uvedl šest tisíc obětí z řad amerických vojáků a tři sta tisíc obětí z řad civilního obyvatelstva) a značné politické diskreditace USA, která se dnes projevuje demilitarizačním trendem v americké zahraniční politice. Eichler svůj příspěvek zakončil tezí, že vyhraná válka Západu se překlopila v prohraný mír.

Další z řečníků Roman Joch pohlíží na teroristický útok z 11. září 2001 jako na jeden z mnoha útoků v dlouhotrvající válce islamistických režimů proti Západu. Tuto válku, trvající od 60. až 70. let 20. století, Joch nadneseně shrnul jako „zábavu zastřílet si na západní občany“. Pro západní civilizaci tak události 11. září konečně znamenaly uvědomění si skutečné hrozby. Vojenská odpověď Západu byla proto podle Jocha správná, s tím, že mělo být svrženo více režimů, než pouze dva. Nezáleží přitom, jaký politický režim v té které zemi panuje, ale zda je tento režim otevřeně nepřátelský či není. V duchu tohoto principu Joch nesouhlasí s intervencí NATO do Libye, neboť její dlouholetý vůdce Kaddáfí nepodnikl od podzimu 2003 ani jeden protizápadní krok.

V rámci posledního příspěvku večera Oldřich Bureš připomenul, že hrozba pro americkou národní bezpečnost, vyplývající z teroristického útoku 11. září 2001, se ihned transformovala do nadnárodní hrozby, zahrnující celou západní civilizaci. Bureš přitom pomocí svých analýz poukázal na to, že v posledních čtyřiceti letech se 90 % všech teroristických útoků odehrálo na území pouhých šesti států – z tohoto pohledu nelze terorismus považovat za globální hrozbu. Navíc, počet „přeshraničních“ teroristických útoků je vysoko převyšován počtem vnitrostátních separatistických útoků. Na základě provedených průzkumů veřejného mínění Bureš navíc osvětlil postoj západní veřejnosti k terorismu – občany pálí zejména problém nezaměstnanosti, inflace nebo kriminalita, ale strach z terorismu je v jejich žebříčku starostí až v druhé polovině škály.

V rámci otevřené diskuse po těchto příspěvcích se spekulovalo rovněž o konspiraci americké vlády, která měla události 11. září sama naplánovat a provést. Světlo do pochybností tohoto typu se pokusil vnést Jiří Stanislav, který se jako hasič účastnil požárních akcí přímo po útoku. Z jeho pohledu je naprosto nemyslitelné, aby Američané na svůj pokyn nechali zahynout tisíce příslušníků svého národa.