Dnes je neděle 20. srpna 2017

Jaké možnosti skýtá EUkrajina?

19. 03. 2015 19:42 - Bohumila Klajblová

Vstup Ukrajiny do EU a připojení k NATO jsou z určitého pohledu dvě prakticky nemožná východiska ze současné ukrajinské situace, přesto jsou pravděpodobně největší hrozbou, kterou dnes Rusko vnímá a současně nejdůležitějšími výzvami pro samotnou Unii i Spojené Státy. Ani současná diskuse týkající se výše finanční pomoci Ukrajině není pro Evropu zcela zjevně pouhou otázkou peněz, celý svět a především východní státy čekají na to, jak dopadne stát, který se ve snaze o připojení k Západu rozhodl odpoutat od Ruska. Řešení ze strany Západu se tak má stát nejen velkým symbolem vítězství či prohry v boji proti Rusku, ale následně i ukázkovým příkladem pro ostatní státy podobající se svou situací a směřováním Ukrajině.

Evropská Unie…bez Turecka a Ukrajiny na věčné časy

Ukrajina jednoznačně směřuje k užším svazkům s Evropskou Unií a NATO. Program Východního partnerství EU se šesti postsovětskými republikami zahrnujícími i Ukrajinu vznikl již v roce 2009. Přihlášky Ukrajiny a Gruzie do NATO se o rok předtím projednávaly na bukurešťském summitu, kde se obě země sice dočkaly příslibu členství, ale kvůli nátlaku Moskvy a hrozbě občanské války byl vzápětí zrušen daný časový plán. Pomíjíme nyní fakt, že mnozí mluví v této souvislosti i o hrozbě „3. Světové války“. Ani otázka vstupu do Unie netkví pouze v důležitosti procentuálního vyjádření ukrajinských tužeb, ale především v tom, zda si Ukrajina opravdu může reálně zvolit mezi Západem a Východem, nebo jí Evropská Unie otevírá náruč jen naoko, stejně jako Turecku. Faktem totiž zůstává, že kdyby se obě země staly členy EU, Turecko by bylo se svou islámskou populací územně největším státem Unie a Ukrajina hned druhým, což Evropská Unie tak lehce nepřipustí, tomuto předpokladu úrovní odpovídají i vstupní požadavky. I v případě, že se oprostíme od této teorie, budeme moci v praxi vnímat podobné tendence. V průběhu aktuálního vyjednávání o přísunu zbraní a finanční pomoci navrhované Ch. Lagardeovou se názory sice různí, přesto však lze pozorovat narůstající neochotu ostatních Evropanů platit za stát, jakým je Ukrajina.

Na stavbu ukrajinských vzdušných zámků nejsou peníze

Souhlas se vstupem do EU a NATO se značně zvyšuje, poslední podzimní výzkum ukazuje zájem o vstup do Aliance u více než 52 procent Ukrajinců. Přesto Porošenkovy představy o tom, že země bude připravena k přijetí do EU do šesti let, se zdají být spíše vzdušnými zámky než čímkoliv jiným. Ukrajina, která již téměř zbankrotovala, potřebuje totiž více než ideály, konkrétně přibližně 100 miliard dolarů a to buď od MMF, nebo, jak navrhuje ředitel Občanského institutu, Roman Joch; od Ruska, prostřednictvím vyvlastnění ruských účtů v západních bankách. Evropská Unie však odmítá další nevratné investice, zvláště panuje-li názor, že by mohla sanovat nanejvýš Kosovo, ale nikoli celou Ukrajinu; i sama půjčka MMF je ještě podmíněna celou řadou kroků. Americká novinářka Anne Applebaumová budující, v této souvislosti, své teorie na analogii se „Západním Berlínem“ navrhuje „Marshallův plán č. 2“. Evropa by dle jejího názoru měla zvážit možnost půjčit, nejlépe však věnovat, Ukrajině právě takové finanční prostředky, jaké potřebuje k tomu, aby se stala novým prosperujícím a demokratickým státem. Pokud by investovaná suma nebyla okamžitě rozkradena, mohla by se Ukrajina stát přímým ohrožením Putinova režimu i jeho snů o Euroasijské Unii.

Tragická ztráta Putinových ideálů

Je zřejmé, že postoje států v Evropě nejsou jednotné, Evropské Unie si počíná nejistě. Na druhou stranu prezident Putin, jehož suverénní postup se zdá být přesným opakem, selhává. Jeho snahy zabránit prozápadní ukrajinské orientaci a budoucímu posunu NATO na Východ, skrze umělé šíření strachu o základnách Severoatlantické Aliance na Krymu a pokusy o řízenou výměnu mocenské garnitury v Kyjevě, byly neúspěšné. V rozhovoru pro Reflex ruský historik A. Zubov prezentuje vznik základen NATO v Polsku, Pobaltí a Rumunsku jako přesný opak ruských cílů, které mimo jiné zahrnovaly i rozštěpení EU za pomoci „promoskevských“ politiků na jejím území. Vladimír Putin však stále vládne několika dalšími, pro mnoho Evropanů „neviditelnými“, zbraněmi, jakými je manipulace informací, zaměřena na paralýzu západní společnosti. Ruské sdělovací prostředky opakovaně šíří zprávy o křižování ruských dětí na východě Ukrajiny, zatímco Russia Today se soustředí přímo na hanobení Západu. Ani seriózní, na Západě uznávaní, akademici nemohou odolat televizní slávě, což vede k tomu, že nesčetněkrát vyvrácený mýtus o údajném slibu Západu nerozšiřovat NATO pak na RT opakuje i Noam Chomsky; jak píše historik P. Luňák.

 

V podstatě nejdůležitější a zároveň nejobecnější možnou strategií pro EU se tedy jeví pravděpodobně aktivní přístup a převzetí iniciativy. Dopustit „mocenské vakuum“ by znamenalo, že jej okamžitě zaplní Rusko, které se nyní baví chaosem vzniklým na Ukrajině i tím, že EU neví, jak zakročit. Všechny státy Unie sice myšlenkově i ústně brojí proti Putinovi, těžko se však některý z nich stejně lehce navždy vzdá i obchodních vztahů s Ruskem. Při každém zlepšení ukrajinské situace či náznaku míru by většina z těchto zemí nejraději okamžitě přerušila sankce a vrátila se k partnerství s Ruskem. Jak však říká P. Luňák: „Jakkoli je diplomatické urovnání ukrajinské krize žádoucí, opakovat reset vztahů s Ruskem, jak se to stalo v roce 2009, pouhý rok po gruzínské válce, by bylo opakováním této hrubé chyby.“

Diskuse k článku

Pro přístup do diskuze se přihlašte, a pokud ještě nemáte svůj účet, zaregistrujte se.