Dnes je středa 20. srpna 2014

Honduras – skutečná perla Karibiku

Náhled
15. 12. 2010 09:00 - Jana Troupová

Sedíme na molu a snídáme banány a liči. Nohy nám omývá teplý Karibik. Po trochu úmorné cestě z pevninského Hondurasu jsme dorazili na karibské ostrovy Islas de la Bahía, které se v mírném oblouku táhnou ve vzdálenosti necelých 60 km od pevniny. Vybrali jsme si ostrov Utila, nejmenší, nikoli však méně zajímavý. Je to ráj pro podmořské dobrodružství.

Doloupali jsme poslední sladké šťavnaté liči a teď hurá pro šnorchl a do vody. Korálový útes není potřeba hledat dlouho. Stačilo dojít na konec městečka a hupnout do vody. Za několik desítek metrů jsme již šnorchlovali mezi korály a desítkami rybek. Velké, ladně se pohybující nejrůznější listy korálů, shluky i samostatné obrovské „plachty“ mi připomínaly malý lesík. S tím rozdílem, že jsme ho neprocházeli, ale proplavávali. Mezi „stromy“ tančily, piknikovaly i dováděly rybičky nejrůznějších velikostí a barev. Jak takovou barevnou paletu může příroda vůbec namíchat? Tmavě černé, asi deseticentimetrové rybičky zdobily ostře žluté fosforové tečky a zářivě modré ocasní ploutvičky. Z dálky vypadaly jak podvodní světlušky. Příroda se zde opravdu vyřádila, nechyběla snad ani jedna barva či jejich kombinace. Na jedné rybě jsem napočítala šest výrazně odlišných barev. Jiná mě zase zaujala obrovskýma vypouklýma očima na boku těla. Zajímavé byly i „čisticí“ stanice. U těch dováděly větší ryby, hlavně masožravé. Samotnou stanici představuje hejno malých černobíle pruhovaných rybek. Velký zákazník připluje do servisu, otevře pusu, malé rybky do ní vlezou a vyzobou všechny zbytky masa ze zubů. Dokonalý mezizubní kartáček. Další čistí zvenku, vyzobávají parazity z celého těla ryby mezi šupinami. Krásné byly také sasanky a rybičky jménem klaun, které se schovávají mezi žahadla sasanky před predátory. Potkali jsme i hejna hlavonožců – desítky olihní s hlavou velkou jako pěst a dvojnásobně dlouhými chapadly, kterými se ladně, všechny najednou, pohybovaly ve vodě. Vypadalo to jako tanec baletek. Pak už ale slunce pálilo tak prudce, že jsme úchvatný podmořský les museli opustit. Odpoledne nás však čekal snad ještě zajímavější program – scuba diving – potápění v pravém slova smyslu.

Dýchej pomalu a pravidelně
V potápěčské škole Parrot (mluvícího papouška měli hned vedle učeben) jsme prošli úvodním školením, během nějž nás seznámili s hlavními instrukcemi a pravidly, jak se při potápění chovat, co dělat a co naopak nedělat. Hlavní heslo – „dýchej pomalu a pravidelně“ – mi připadalo fajn. Tím se budu určitě řídit, řekla jsem si. Další pravidla si snad osvojím při instruktáži ve vodě, přece jen z papíru a demonstračního videa jsem všechny ty čudlíky a hadičky nepojala za své.

Posíleni další várkou krevet (karibský rum jsme tentokrát vynechali) jsme vypluli na místa určená k potápění. Těch je ostatně kolem celé Utily bez přehánění několik desítek. Náš instruktor, honduraský mladík jménem Alan, pro kterého byl tento sport celoživotní vášní (tedy kromě žen a tance, jak jsme pochopili později), nám pomohl se vším vybavením. Nejprve jsme si na neopren navlékli „weight belt“, pásek s těžkými kameny vážícími přibližně tři kilogramy. Pak jsme se navlékli do vesty a na záda připevnili kyslíkovou lahev. Ploutve, brýle na oči, dýchací trubici do úst a vzhůru dolů. Tedy zatím jen do dvou metrů, kde jsme si vyzkoušeli používání „obezity“, laicky řečeno hadice s dvěma tlačítky: šedivé pro kompresi vzduchu ve vestě – opravdu velmi rychlý způsob, jak se potopit – a červené pro nafouknutí vesty po vynoření z vody. Celé vybavení vážilo přibližně deset kilogramů, ale ve vodě se to samozřejmě takto nepočítá. Ještě jsme si vyzkoušeli vylít si pod vodou brýle plné vody, zajímavý kousek, který jsem si pro velký „úspěch“ několikrát zopakovala, trochu mi to připomínalo zakázanou metodu water boarding, kterou jsem si prošla při armádním kurzu přežití.

Deset metrů pod hladinou
Klesáme a s každým metrem vyrovnáváme tlak v uších. Překvapuje mě hluk bublin, které pusou vypouštím. Na chvíli zastavuji dech (porušuji mé oblíbené pravidlo pravidelného dýchání), ale ticho všude okolo je neuvěřitelné. Prostor také. Opět se dostáváme do korálového podvodního lesa. Opět vidíme neskutečné množství barevných rybiček, tentokrát však nejen svrchu, ale i ze stran a zespodu. Hejno žlutomodrých rybek se v kruhu točí nade mnou a ještě výše nad nimi probleskuje hladina, nádhera. Dostávám jemný kopanec ploutví od Alana a plaveme dál, respektive hlouběji. Hloubkoměr ukazuje deset metrů a my se ocitli za korálovým riftem, kde se moře propadá do nedozírných hlubin. Plujeme podél kolmého útesu, pod námi desítky metrů „ničeho“ a pozorujeme zdejší život. Koráli visící na stěně se ladně houpou v proudech vody, langusta nám ukazuje jen svá dlouhá tykadla. Alan se ji snaží vylákat a mlsně si hladí bříško. O několik metrů dále se v prohlubni schovává metrový krab. Velikost si opravdu nevymýšlím. Instruktor ho nebojácně bere za klepeto, ale hned rychle ucukne. Krab zaleze více do díry a Alan si zase jen demonstrativně hladí bříško. Všichni se pod vodou smějeme a bubliny vzduchu se jako velké perly proplétají mezi námi a neúprosně šplhají vzhůru. Dívám se za nimi a bohužel mi při tom nateče voda do brýlí. Ach jo, snažím se praktikovat téměř naučenou dovednost vylévání vody pod vodou. Hm, tak šest bodů z deseti. S nosem ve vodě pluji dále, znovu praktikuji opačný water boadring, mezitím vyrovnávám tlak v uších, klesli jsme ještě o nějaký ten metr. Otáčím se hlavou vpravo – nádherná ryba – a náhle se mi pramen vlasů, i když pevně sepnutých, zamotává do šroubku na bombě. Snažím se je vyprostit a přitom mi vypadává vzduchová hadice z pusy. Šikulka. Deset metrů pod hladinou. Trhám si vlasy a rychle dávám hadici zpět do pusy. Předním tlačítkem na hubici vyfoukávám vodu (znalosti se projevily i ve stresu) a opět dýchám. Pravidelně, nádech výdech. Jaké to krásné pravidlo.

Najednou se v útesu objevila proluka, vpluli jsme do ní a pomalu se posouvali touto nádhernou podmořskou roklí. Místy byl tunýlek tak úzký, že jsme měli co dělat, abychom se ploutvemi nedotýkali hran a neporušili korály. Pomalu jsme se dostali na další, tentokrát již vyšší, úroveň lesa. Alan škádlí něco na písčitém dně. Chapadlo tlusté jako ruka se prudce zasouvá do změti korálů. Tentokrát si už bříško nehladí.

To ale nevadí, v místních restauracích na ostrově Utila nabízejí hodně pestrou paletu mořských ryb i plodů. Zážitkům ze šnorchlování, potápění a procházce po podmořském lese se to ale přece jen nevyrovná. Tento ostrov nás uchvátil. Není to sice pravý Honduras, kde se mluví španělsky a obyvatelstvo je dost chudé, je to však skutečná perla Karibiku.

Diskuse k článku

Pro přístup do diskuze se přihlašte, a pokud ještě nemáte svůj účet, zaregistrujte se.