Dnes je středa 28. června 2017

Cestovatel Lukáš Kerhart: V ČR mnoho mladých lidí studuje pouze pro titul, ale v zahraničí se studuje pro znalost.

Náhled
31. 03. 2016 18:44 - Vladimír Štípek

Lukáš Kerhart je zběhlý cestovatel, který studoval a pracoval v zahraničí. Své zkušenosti přenáší na ostatní prostřednictvím přednášek a také díky knihám. Lukáš Economixu poskytl rozhovor nejen o svém cestování, ale také o efektivním a radostném studiu, o univerzitě života, kterou absolvoval díky svým cestám. Lukáš si vytknul cíl, že během pěti let „rozcestuje“ všechny mladé Čechy a vřele cestování doporučuje, nejen pro získání zkušenosti, ale také pro utříbení vlastních myšlenek a pro nalezení toho, co člověka vlastně baví a co by jej mohlo i živit.

Mohl byste prozradit něco o sobě?
Můj životní příběh je jednoznačně spojen s cestováním a už v 18 letech během letních prázdnin na střední škole jsem se sebral a na vlastní pěst odjel na tři měsíce do Velké Británie, kde jsem si našel práci jako umývač nádobí. Psal se rok 2006 a z brigád jsem si za tři roky našetřil 25000 Kč a tyto peníze investoval do mého prvního zahraničního výjezdu. Hlavním cílem bylo zlepšení angličtiny, protože jsem do té doby byl němčinář. Díky této zkušenosti jsem si zlepšil angličtinu, naučil se samostatnosti a získal odvahu do dalších cest. Posléze jsem se rozcestoval a dohromady žil v zahraničí pět let (krátkodobé i dlouhodobé pobyty). Pocházím z průměrné rodiny z Moravskoslezského kraje a vše jsem si musel vždy zařidit sám a právě vycestování do zahraničí úspěšně nakoplo mojí kariéru a ukázalo mi cestu, protože jsem nepatřil mezi těch pět procent šťastných, kteří vědí, co přesně chtějí v životě dělat. Pouze jsem věděl, že chci pracovat s lidmi, ale až zahraničí mi ukázalo přesně ten správný směr. Moc rád vzpomínám, jak na pracovní zkušenosti, tak studentský život, konkrétně v Dánsku, kde jsem studoval vysokou školu, obor Marketing a Management.

Ve své knize Cestování – Nejlepší životní investice popisujete „standardní" průběh českého vysokoškolského studia, alespoň tedy na bakalářském stupni, jako množství teorie bez praxe. Jsou to vaše konkrétní zkušenosti s českým školstvím?
Mám zkušenosti jak s prezenčním a dálkovým studiem univerzity v ČR, tak s prezenčním a dálkovým studiem univerzity v zahraničí, konkrétně v Dánsku a Francii. Nechci být přehnaným kritikem, ale holým faktem je, že až na pár výjimek většina českých univerzit nemá povinnou pracovní stáž jako tomu je v zahraničí a pokud se nepletu, tak ani většina bakalářských oborů na VŠE povinnou pracovní stáž nemá. Což si myslím, že je škoda, protože zrovna na VŠE studují opravdu chytří a talentování studenti z celé ČR. Díky mým přednáškám a hlavně rozhovorům se studenty po celé ČR jsem zjistil, že mnoho z nich praktickou část výuky postrádá, protože u nás je většina výuky založená na biflování a teorii. V aule je 300 studentů, kteří poslouchají profesora, pak přijde zkouškové, kdy se student nabifluje skripta, která jsou kolikrát už zastaralá, získá zkoušku a takto prochází studiem celou dobu až po získání titulu. Plácá se po zádech, jak vše zvládl, ale pak přijde vystřízlivění, protože zjistí, že sice má titul, ale vůbec neví, jak to funguje v praxi. Oproti tomu v zahraničí, třeba v Holandsku či Dánsku, jsou už během bakalářského studia povinné pracovní stáže, kde je student přímo zodpovědný za nějaký projekt a ten posléze musí obhájit před komisí, takže po získání titulu má přesně představu, jak to vypadá v praxi. Navíc většina profesorů v zahraničí jsou lidé s letitou praxí, kteří začali učit až potom, co získali zkušenosti s vedením lidí, podnikáním, marketingovými kampaněmi atd. Například můj profesor na předmět komunikace byl současně majitelem dvou PR agentur v Dánsku a učil pouze naší skupinu, takže nám denně ukazoval příklady z praxe a tím, že nás ve třídě bylo pouze 30, tak jsme dělali pravidelné praktické nácviky například jak uspět na pohoru, jak vést jednání, jak přesvědčit protistranu a mnoho dalšího. Systém výuky bych přirovnal ke klasickým workshopům.

Je možné z vašeho pohledu poměřit například studium na VŠE v Praze s vysokou školou života, kterou absolvuje cestovatel? Ocení budoucí zaměstnavatel, když bych řekl, že třeba nemám dodělanou školu, ale projel jsem křížem krážem Evropu i Asii?
Nejsem absolventem VŠE, takže je složité odpovědět, ale pokud to vezmu celkově, tak si myslím, že žádná univerzita nepřipraví člověka tak, jako samotný život. Není nad to, když člověk zažije vzestupy a pády a učí se ze svých vlastních chyb. A právě tím, že člověk začne cestovat, tak se jednoznačně zocelí, protože se naučí samostatnosti, naučí se komunikovat s lidmi z celého světa a získá sebevědomí. Nedávno jsem hovořil s člověkem, který zaměstnává mnoho lidí a ten mi jasně řekl, že pokud jeho uchazeč nemá zahraniční zkušenost, tak ho na pohovor už ani nezve. I během vysoké školy člověk může cestovat, ale Češi toho pořád nevyužívají v takovém rozsahu jako studenti ze Západu nebo třeba ze Slovenska. U Slováků je ovšem problém ten, že se už většinou nevracejí zpět na Slovensko. Je pravdou, že studenti z VŠE cestují daleko více než na jiných univerzitách, což mi dělá radost, ale já bych si přál, aby cestovali všichni mladí Češi.

Na vysoké škole student dostane diplom, při splnění jazykových zkoušek obdrží certifikát. Jaký dokument ale může zaměstnavateli ukázat cestovatel?
Skvělá otázka, protože přesně vystihuje českou mentalitu a české myšlení. V ČR zkrátka musíme mít na vše papír a titul. Čím více certifikátů, tím jsem větší odborník. Sotva máme titul, tak šup s ním na vizitku, na zvonek nebo do podpisu v emailu. S oblibou říkám, že v ČR mnoho mladých lidí studuje pouze pro titul, ale v zahraničí se studuje pro znalost, a tak by to mělo být. Dnes už je titul z vysoké školy téměř povinností a mnoho Čechů studuje něco, co je vůbec nebaví, jen proto, aby měli titul před jménem a pak se ve skutečnosti živí úplně něčím jiným. Podle mého názoru, a o tom píšu i v mojí knize, by si každý mladý člověk, který si není stoprocentně jistý svou budoucí kariérou a výběrem školy, měl dát alespoň jeden rok pauzu a vycestovat do světa za poznáním a ucelením svých myšlenek. Dát si zkrátka gap year. Mnoho mladých lidí začne studovat vysokou školu a po dvou letech zjistí, že je zrovna tento obor vůbec nebaví a buď skončí anebo se přemáhají. A přitom mohli být třeba po maturitě na rok v zahraničí a ucelit si myšlenky, co přesně chtějí v životě dělat. Ve své knize nepíšu o tom, aby člověk jenom cestoval, ale o tom, že cestování je nejlepší životní investicí, protože tím, že člověk vycestuje do zahraničí, tak pouze získá (naučí se jazyk, rozšíří si obzory, získá zajímavé kontakty a hlavně bude mít na co vzpomínat, protože zážitky mu už nikdo nevezme). Také si myslím, že mnoho studentů si po bakaláři může dát na rok pauzu, vycestovat do zahraničí a pak se vrátit. A když už se ptáte na ty jazykové certifikáty, tak si ho přeci člověk může udělat rovnou v zahraničí.

Často přednášíte i na akademické půdě v různých krajích naší republiky. Vybral byste si z poměrně široké nabídky pražských a regionálních univerzit nějakou, která by uspokojila vaše představy o škole, která člověka připraví pro život?
Toto je opravdu těžká otázka, protože nemám osobní zkušenosti se všemi soukromými a veřejnými univerzitami v ČR a rozhodně nechci nikomu křivdit, protože i u nás vyučuje mnoho odborníků a výtečných profesionálů. A já se rozhodně nepovažuji za odborníka na český vzdělávací systém, abych vše detailně hodnotil, od toho tady jsou jiní. Ale budu k vám zcela upřímný: Kdybych si znovu vybíral vysokou školu, tak bych rovnou šel do zahraničí, protože preferuji praktickou a interaktivní výuku, která v ČR chybí. Doufám, že do zahraničí půjde každý rok studovat hned po střední škole čím dál tím více mladých Čechů, a díky tomu si politické elity uvědomí, že je na čase s českým školstvím, které je zkostnatělé a teoretické něco dělat. Neříkám, že všechny školy v ČR jsou špatné a řada českých univerzit má skvělé obory a výsledky, ale celkově naše školství nepatří k nejlepším a bylo by na čase si to přiznat. Na VŠE mi je třeba moc sympatický navazující magisterský obor CEMS, kde je právě povinná praxe v průběhu studia. A já se vás teď upřímně zeptám: Proč dlouhodobé a intenzivní pracovní stáže nejsou povinné na všech oborech a rovnou třeba na bakaláři, jako je tomu v zahraničí? Přitom by to bylo výhodné pro obě strany, jak pro firmy, které by si mohly vychovat budoucí zaměstnance, tak pro studenty, kteří by získali praxi.

Mnoho studentů vyráží na Erasmus, tedy masový evropský program, který pro studenty připravuje relativně podrobný program studia a zábavy. Je takové cestování dostatečné, nebo je potřeba pro poznání světa skutečně procestovat cizí země se stanem a hledat si tam práci u dřezu?
Každá zahraniční zkušenost není nikdy na škodu a člověka kulturně obohatí. Důležité je si vždy říci, co od zahraničního výjezdu očekávate. Jedete tam kvůli zábavě, vzdělání nebo penězům. Program Erasmus je skvělý, ale v některých státech opravdu není vůbec o výuce, ale spíše o zábavě. Většinou pokud člověk chce pohodičku, tak jede na jih Evropy, pokud se chce něco naučit, tak míří do Skandinávie či Británie. Vím, že studenti z VŠE jezdí do zahraničí hodně a to je super. Také ale od svých přátel z akademické půdy vím, že na některých jiných univerzitách v ČR studenty doslova přemlouvají a stejně jich moc neodcestuje. Ovšem co mě fascinuje, že mnoho studentů zůstává třeba i přes letní prázdniny v ČR a přitom po zkouškovém období můžou vycestovat až na čtyři měsíce do zahraničí, ať už za dobrovolnictvím nebo třeba za prací do Ameriky. Jsem toho názoru, že žijeme jenom jednou a to mládí bychom si měli pořádně užít a procestovat, protože už nám ho nikdo zpátky nevrátí a proto by student měl cestovat, co to jde a klidně i na delší dobu.

Mladému člověku se snadno radí, aby místo brigády v létě na koupališti vyjel o prázdninách do exotické země získávat zkušenosti. Co ale poradit starším lidem, kteří už mají kariéru, práci, rodinu, ale neprožili plně své „cestovatelské období"? Nebylo by pro ně cestování skutečným krokem do neznáma nebo přímo krokem zpět?
Nemyslím si, že mladým se snadno radí. Naopak si tyto možnosti mnohokrát vůbec neuvědomují a pak „otevřou oči" až mají po škole a zjistí, že mohli cestovat daleko více. I z tohoto důvodu právě dělám tyto přednášky a napsal jsem již zmíněnou knihu Cestování – Nejlepší životní investice. Snažím se studentům dodat odvahy, protože si nebudeme nic nalhávat, ale mládí máme jenom jedno a ty možnosti se nám už nikdy nenaskytnou znovu. Ano člověk může cestovat v každém věku a klidně i s dětmi, ale už to bude jiné. Nikdy to nebude takové, jako když si člověk udělá dámskou či pánskou jízdu Amerikou během svých vysokoškolských let. Protože je dokázené, že většina lidí po třicítce zpohodlní, začne se brát moc vážně a hlavně už mají zodpovědnost právě třeba za tu rodinu. Takže mladým bych vzkázal, ať si to mládí opravdu prožijí plnými doušky a pořádně procestují svět. A pro starší generaci budou možná moje slova dost krutá a nebudou si to chtít přiznat, ale mládí už opravdu nikdo nevrátí zpět. Ovšem i přesto si člověk může užívat života v každém věku a cestovat alespoň na kratší dobu a rozšiřovat si kulturní obzory.

Osobnímu rozvoji, motivaci, vzdělávání, ale i rozumným investicím se profesionálně věnuje mnoho lidí. Někteří v oboru patří ke skutečným matadorům, zmínit můžeme Roberta Kiyosakiho, který dříve spolupracoval s Donaldem Trumpem. V Čechách se této oblasti věnuje bývalý významný manažer Microsoftu Jan Mühlfeit, koučing začala dělat dokonce bývalá moderátorka Mirka Čejková. Z různých stran se do tohoto oboru valí řada lidí, jak se Vám daří v této konkurenci obstát?
Máte naprostou pravdu. Tomuto odvětví se věnuje mnoho lidí, ale všichni nemají dostatečnou kvalitu. Dokonce bych řekl, že například s koučingem se roztrhl pytel a člověk si myslí, že když si udělá certifikát a zkoušky, tak najednou bude perfektním koučem. Za vším ale stojí mnoho dřiny, zkušeností, usílí a jen ti nejlepší vydrží. Robert Kiyosaki, Jan Mühlfeit, Bryan Tracy, Aleš Kalina, Ivo Toman a mnoho dalších, to jsou velikáni osobního rozvoje, dělají to po svém a skvěle, protože ve svém odvětví patří k nejlepším a jen ti nejlepší vydrží. Velmi je uznávám a sám se nechávám inspirovat, protože jsou o mnoho let starší a mají mnoho zkušeností. Já se rozhodně s těmito odborníky nesrovnávám, protože jsem si vybral svůj vlastní směr, který v ČR nikdo na takové úrovni nedělá. Nezaměřuji se na manažery, velké firmy a odborníky s desetiletou praxí, ale na mladé lidi na středních a vysokých školách, kteří potřebují nakopnout svojí kariéru a svým způsobem se trápí, protože nevědí, jak správně začít. Ročně vidím přes deset tisíc studentů z celé ČR a moje práce mě neskutečně naplňuje a baví. Dal jsem si za cíl, že během pěti let rozcestuji všechny mladé Čechy, protože bych si přál, aby každý mladý Čech na nějakou dobu vycestoval do zahraničí, rozšířil si obzory a pak se zase vrátil zpět do ČR. Apeluji hlavně na to, aby mladý člověk cestoval a poznával, ale pak se zase vrátil zpět do ČR. Snažím se tak trochu změnit českou mentalitu a věřím, že se mi to podaří.

Globalizace stále více propojuje svět, máme informace z každého kontinentu, cestování je jedním z výsledků globalizačního procesu. Není toho ale už příliš? Nezačne nás neustálé spojení se světem, snadné přesuny mezi kontinenty, jednoduchá konektivita, nakonec nudit a nevrátíme se k tradičnímu klidnému maloměšťáckému životu?
Možné je všechno, ale nemyslím si to. Naopak si myslím, že bude čím dál tím více populární pracovat na cestách, tím myslím třeba digitální nomádství. Už dnes mnoho lidí pracuje třeba z Thajska, Vietnamu či Floridy, protože mu stačí k vydělávání peněz počítač a telefon. Musíme si ovšem říct, že vždycky záleží na tom, co daný člověk dělá za práci. Každá profese je individuální.

Co plánujete v budoucnu? Jaké další země a jaké další knihy?
Teď bych si hlavně přál dostat moji knihu Cestování – Nejlepší životní investice ke všem mladým lidem ve věku 18–25 let, protože si myslím, že jim může opravdu pomoci. Pevně věřím, že v knize najde inspiraci každý čtenář, protože v ní propojuji mnoho zajímavých lidských příběhů. Jde vlastně o propojení mého cestovatelského příběhu s příběhy zajímavých lidí, které jsem potkal během svých cest a kteří si šli tvrdě za svým cílem a dnes jsou úspěšní a dělají přesně to, co je baví. K tomu, že jsou dnes úspěšní, jim především pomohlo cestování (pracovní stáže v zahraničí, studium v zahraničí, dobrovolnictví,...), odvaha a pracovitost. Pokud jde o cestovatelské sny, tak se snažím ročně navštívit alespoň tři nové země a uvidíme, kam zavítám letos. A samozřejmě chci i nadále pokračovat v mém cíli rozcestovat všechny mladé Čechy a organizovat workshopy na různá témata pro mladé. Rád bych se také věnoval mému novému Nadačnímu fondu Komunikátorem, který má hlavně za úkol zlepšovat komunikační dovednosti mezi studenty na středních a vysokých školách. A co se týče psaní knih? U psaní relaxuji, takže do dvou let určitě přijde na svět nějaký ten román (úsměv). Jsem toho názoru, že člověk by měl dělat přesně to, co ho baví a tímto heslem se snažím řídit každý den.

Diskuse k článku

Pro přístup do diskuze se přihlašte, a pokud ještě nemáte svůj účet, zaregistrujte se.