CEP: Po Vídni, Berlínu a Moskvě nám dnes vládne Brusel

Alexandr Tomský začal svou přednášku poopravením názvu semináře – podle něho Evropská unie není v pasti centralizace, ale sama je pastí: pastí na státy a občany. Týden co týden totiž přicházejí z Bruselu všelijaká nařízení, a to ať jde o zboží a služby či o lidské vztahy. Tomský sice přiznává, že občas se některým nařízením zasměje (třeba nařízení o oválnosti rajčat či rovnosti mrkví), ale většina z nich spíš než smích vzbuzují opačné emoce. Tomský při diskusi o EU připomenul rozpad Sovětského svazu, který se de facto rozpadl sám, což očekává i v případě Evropské unie. Není tak podle něho důvod podléhat pesimismu.

Politolog Lukáš Petřík začal vzpomínkou na jeho vystoupení na půdě CEP v roce 2005, dva dny po odmítnutí Evropské ústavy ve Francii. Dnes, po šesti letech, zde vystupuje opět a Evropská ústava je zpět (pouze s jiným názvem, právní substance se nezměnila). To podle Petříka dokazuje, že projekt Evropské unie je protidemokratickým podvodem. Lisabonskou smlouvou byla přenesena další část svrchovanosti členských států na nadnárodní orgán. Petřík se tedy ptá, zda se tak stalo legitimně, pokud volby do Evropského parlamentu tradičně trpí minimální voličskou účastí, pokud neexistuje žádné veřejné mínění Evropanů jako celku, žádný evropský folklór nebo žádná sportovní reprezentace Evropské unie. Až 80 procent naší legislativy pochází z Bruselu a politici ji musejí přijmout. Podobně tomu bylo před pádem železné opony – parlament schvaloval zákony, o kterých již dříve rozhodnul Ústřední výbor KSČ. Dříve naše vlast podléhala vládě z Vídně, poté z Berlína, později z Moskvy a dnes z Bruselu. Lukáš Petřík vyslovil souhlas s názorem Alexandra Tomského v tom, že EU se může brzy rozpadnout – neboť ještě v polovině 80. let rozpad Sovětského svazu také nikdo neočekával.

Podle Tomáše Břicháčka od nás není realita Evropské unie vůbec vzdálena, neboť jakmile se ráno probudíme, ihned se setkáváme s nespočtem směrnic EU: otevřeme okno – směrnice o ovzduší, jdeme si čistit zuby – směrnice o pitné vodě, vyjdeme z bytu a nastoupíme do výtahu – směrnice pro výtahy; a tím to zdaleka nekončí. Zavádění dalších a dalších směrnic probíhá, podobně jako v jádru, řetězovou reakcí, kterou spustilo komunitární právo. Funguje zde záklapkový efekt jako ve veřejných výdajích – to, co evropská legislativa obsadí, to již neopustí. Existence eura a „Schengenu" je jen pozlátkem Evropské unie, navíc volný pohyb osob vyžaduje opět další přesuny pravomocí. Jako brzda této řetězové reakci má fungovat princip subsidiarity – podle něho je EU oprávněna rozhodovat jen v oblastech, na kterých se členské státy dohodly. Princip ovšem podle Tomáše Břicháčka nefunguje, neboť vykladači jeho velmi vágní definice jsou stejně orgány Evropské unie. Pokud by tento princip nebyl vůbec zakotven, podle Břicháčka by nedošlo k ničemu jinému, než pouhému ušetření inkoustu a papíru.

V následné diskusi se mimo jiné diskutovalo o podobnosti Evropské unie a církevních organizací – církev dříve také byla bez věřících, ti ale později přišli (EU si své věřící vychovává: výuka evropské integrace je na školách povinná, vznikají přímo školy specializující se na Evropskou unii), a církevní shromáždění postrádaly opozici (dnes je jakýkoliv protiintegrační názor v Evropském parlamentu potlačován a odmítán).