Být připraven a adaptovat se je Carterův recept na globální oteplování

Kde je hranice mezi klimatem a počasím? A v jaké časové perspektivě je třeba globální změny teplot vnímat, aby bylo možné hovořit o globálním oteplování z konce 20. století jako o nepřirozeném a lidmi způsobeném jevu? Tyto dvě zásadní otázky si profesor Carter položil hned na začátku přednášky. Následující hodinu na ně hledal odpověď. Přednáška byla nabita grafy, statistikami a analogiemi, které měly za cíl nabourat zafixované vnímání globálního oteplování jako člověkem způsobovaného negativního jevu, se kterým je třeba bojovat.

Uveďme pár příkladů. Rozdíl mezi globálními teplotami v roce 1920 a 1940 činí podle Carterových statistik 0,9 stupně Celsia. Nárůst mezi léty 1980 a 2000, tedy v době, kdy se začalo o globálním oteplování hovořit, činil 0,6 stupně Celsia. „A to má být důvod celosvětového poplachu?“ ptá se profesor. Dále se ptá na vliv člověka. „Samozřejmě, že člověk má na teplotu vliv. Města se více zahřívají, odlesňování zase teplotu snižuje. Ale můžeme změřit, jak velký ten vliv je?“ klade, jak lze tušit, spíše řečnickou otázku, na kterou si vzápětí odpovídá. „IPCC utratilo sto miliard dolarů, aby vliv člověka změřilo. A zatím se to nepovedlo.“

Nezpochybňuje, že globální teplota se skutečně zvyšuje. Stejně tak vnímá i existující problémy s klimatem. Ty ale podle něj nevycházejí ani tolik z nárůstu teploty o desetiny stupňů Celsia, jako z jiných přírodních sil – požárů, zemětřesení či záplav. Ty označuje za přirozené, souvislost s množstvím CO2 v atmosféře lze prý najít jen těžko. Proč ale politici neustále i v souvislosti s nimi hovoří o globálním oteplování, je otázka k zamyšlení. Carter nabízí trefnou analogii: „Pokud politik prohlásí, že zastaví zemětřesení, budeme se mu smát. Pokud ale s vážnou tváří prohlásí, že zastaví globální oteplování, bereme jej vážně.“

Závěr celé přednášky lze shrnout takto: Změny klimatu existují a jsou globální. Nikdo ale nežije v globálních podmínkách, nýbrž v lokálních. Snaha a prostředky by tedy měly směřovat nikoli na abstraktní globální boj s neviditelným neuchopitelným plynem, o kterém někdo bez důkazů prohlásil, že škodí, ale na lokální opatření šitá na míru dané zemi. Chceme-li se vyrovnat se současnými změnami klimatu, klíčová slova jsou příprava a adaptace. Nikdo a ještě jednou nikdo totiž nedokáže dnes říct, jak bude vypadat rok 2020. Může se totiž stát, že pravdu nebude mít Mezivládní panel pro změny klimatu (IPCC), ale třeba vědci, kteří tvrdí, že teplota planety se mění v závislosti na aktivitě Slunce. A průběh teplot vytváří sinusoidu. Takže nás možná v brzké době nečeká tání ledovců, ale spíše globální ochlazení. Zkrátka klima je jedna velká neznámá, mění se přirozeně a bojovat proti globálnímu oteplování je sice hezké gesto, ale reálný dopad je minimální.

Své názory shrnuje profesor Carter ve své nové knize Climate: The counter Consensus. Více informací najdete na www.bobcarter.info.